Pokaždé, když se probudíte druhý den po příjezdu v cizí zemi, musíte být prostě mimo. Nevstáváte hned, protože nevíte, jak a proč jste se tam ocitli. Člověk letí dálku, aby se vzpamatovával a uvědomil si, že je na jiném geografickém místě, v jiné kultuře, a i když jsou kolem ti nejbližší, stejně je něco jinak. Je druhý den ráno, v Čechách 25.12. čili Boží hod, a v Ománu je normální neděle, což je první pracovní den nového týdne. Ano, víkend zde probíhá v pátek a v sobotu.
To ale nemění nic na našich plánech rychle se ráno dát do kupy a vydat se ke Grande Mosque čili Velké mešitě, kterou slovutný, již nežijící, avšak stále oblíbený sultán Quaboos bin Said al Said nechal zkonstruovat v druhé půli 90. let a inaugurovat s velkou pompou na začátku roku 2001. Je otevřena pro veřejnost vždy dopoledne do 11 h, a proto překonáváme ranní vylehávání a v rámci možnosti spěcháme místním taxíkem, abychom stihli nasát alespoň půl hodinku v jedinečném architektonickém areálu ománského spirituálního světa. Z vlastní zkušenosti mohu jen porovnat s velkou alžírskou mešitou, která má zcela jiný charakter. Zdejší muskatská ikonická stavba leží na kraji hlavního města, ústřední prostor tvoří modlitební hala, která byla vystavěna z indického pískovce, kolem se rozprostírá pět vysokých minaretů.
Vstupujeme ze silnice a hned po nás jdou průvodci, aby nabídli placené služby, když slyší, že jsme zde poprvé. Opakuji mnohokrát, že nic nepotřebujeme, i když by mne samotného nějaké historické vyprávění zajímalo. S obavami, že mešita za chvíli zavře, se rychle prodíráme dovnitř a zouváme si obuv. To je tady zvyk, který si cizinec musí osvojit, když chce proniknout do posvátných prostor islámského duchovního světa. Nikomu pranic nevadí, že se po dlažbě chodí delší dobu bosky, jsme tu přece kvůli obdivu vůči malebnému modlitebnímu sálu. I když se hlavní průchod hemží turisty, cítím se dobře. Je tady posvátná energie, kterou je třeba vnímat. Skromné přání slyšet něco o krásné a jedinečné stavbě splňuje znenadání se vynořivši průvodce, který za své povídání nic nechce. Ba naopak, je natolik potěšen, když slyší, že jsme z Čech, že nám vypráví o několika tanečnicích ze Slovenska, které prý kdysi poznal a doprovázel na soutěžích. Snad jsem mu době porozuměl, když říkal, že procestoval střední Evropu, a právě Česko a Slovensko v něm zanechaly milé vzpomínky.
Není divu, že se sem muslimové musí těšit a je to pro ně pocta se zde společně modlit. Možná, že bychom se jako nezávislí turisté mohli přidat. Co tím ztratíme? Získáme pocit sounáležitosti, který Ománcům naopak neschází. Jejich sociální kontakt s cizinci je všudypřítomný. Pro ně je lidská bytost, kterou potkají na ulici, bratrem či sestrou, častují se právě slovem „bratře“ a možná že i to, že se odívají tradičním, pro našince „pyžamovým“ (a to nechci shazovat!!) oblekem, může znamenat prvek blízkosti k druhému člověku, na kterého kdekoli narazí. A vidí ho jako bratra. I ono čisté oblečení, kterému místní říkají dishdasha symbolizuje prvek čistoty lidského jedince. Nacházíme je na každém kroku. To není Alžírsko, kde bylo díky francouzskému ležérního stylu možné potkávat spíše moderně oblečené obyvatel, tady v Muskatu jasně převažuje tradiční roucho, a to nejčastěji v bílé barvě.
Atmosféru klidné harmonie bezpochyby odráží modlitební rituál, který probíhá pětkrát denně. A to nejen zde, ale v podstatě všude, kde si Ománci prostor udělají. Ať už vedle vozovky, kde si v klidu rozloží kobereček, u moře na pláži, na chodníku, který zrovna křižují. Ještě párkrát jsme náhodně slyšeli muezína, jak svolává v určitou dobu k provedení modlitby. Posvátno prostupuje celý prostor. A to v celé zemi. Kdo by měl zde zájem činit něco odlišného, co narušuje harmonii tohoto státu? V náhodném rozhovoru novináře s pouličními kluky, který byl před několika dny zveřejněn, zaznívá jasný postoj k ostatním náboženstvím: jsme JEDNO, a nezáleží, jestli Vy se modlíte nebo věříte v něco jiného. Spirituální výchova už od dětství nese své ovoce. K extrémně klidnému pocitu bezpečí bezpochyby přispěl historický fakt, že v Ománu žijí mírumilovní zastánci islámu, tzv. ibádijové. Nehlásí se prý k žádné konfliktní straně, sunnitům nebo ší´ítům, o kterých je slyšet z jiných arabských zemí.
Jsme vybídnuti, abychom pozřeli datle a ochutnali trošku čaje nebo kávy. Inu, proč ne, to je věru milé gesto. V duchu děkuji za pohostinství. Mešita bude zavírat, ale zanechala v nás hluboký dojem. Není to tak upnutě sevřená náboženská stavba jako křesťanský kostel, ale má spíše své vnitřní kouzlo a intimní energii, kterou by si člověk mohl vychutnat, kdyby se mohl déle zdržet.
Náš čas je ale také drahocenný, vydáváme se směrem k pobřeží, do okolí nedaleko sultánova paláce Al Alam. Mnohem více nás ale zaujme procházka po pobřeží směrem zpět do města, kde za chvíli začnou místní trhy. Ne, ne, já opravdu nechci smlouvat, toho mám v práci jako nákupčí více než dost, ale i tak jsem donucen se handrkovat s prodejci tradičních oděvů, které si chtějí pořídit naši synové. Nechávám jim prostor a jsem překvapen, jak bleskurychle si vyjednali své hábity, ve kterých později vzbuzují dojem, že sem vyloženě patří. Starší syn, když si navíc nasadí typický ručně vyšívaný čepec kummar, vypadá opravdu jako Ománec, což s překvapením kvitují někteří usedlíci, které při procházce potkáváme. Je čas se hnout dopředu, ale když už jsme tady, je třeba koukat, žádat zájem. Důležité je nicméně být sám sebou. Nesouhlasit s něčím nemůže znamenat neochotu, pouze vlastní rebelii a názor, který je důležitý. Trh má pestrý výběr tradičních sukní, triček, šátků, to jen my muži tomu nerozumíme. Beru nebo neberu! Ale ženy si chtějí vybírat a bavit se o aspektech všech nabízených věcí. Musím to přijmout, protože to patří k procesu.
Racci, kamenné sochy delfínů i velkých ryb, toť námořní symbolika, kterou nacházíme při pobřežní procházce. Šplháme na drsnou vyhlídku nad malý záliv, chytáme se jen kovových tyčí, které nejsou ani spojené, pouze zalité do betonu, aby se člověk při výstupu mohl něčeho držet. Kdo ví, kdy se dokončí bezpečná stezka, kterou by se místní plánovači chlubit veřejnosti, ale zatím je zvídavý turista nucen po svých doškobrtat k autentickým maketám betonových děl, které zřejmě kdysi bránily zdejší pobřeží. Slunce rozpaluje dlažbu, ale rozhodně ne tolik, jako ve standardním letním období, kdy tu místní musí čelit 40 až 50stupňovým teplotám. Na to ale myslet nemusíme, protože na konci kalendářního roku je tady nyní krásných 20-25 °C, což je ideální nejen k návštěvě pouště, ale i třeba k plážovým radovánkám. Ještě ve stejný den, k podvečeru míříme k nejbližšímu mořskému útesu pod hotelovým komplexem The Crowne Plaza, kde nás ve vodě otravují jakési skákající ryby.
Byl to den plný duchovna, nezapomenutelného chození a doteků s různým prostředím. Bezpečné poznávání kultury arabského Švýcarska, které probouzí zájem více a více.