Není nad neplánovaný hudební večer, který se díky okolnostem vyvine po svém. V dokském hudebním klubu Píchlá Nota, který vždy na sobotu připraví zajímavé interprety, mělo o uplynulém víkendu vystoupit duo Lucie Knoblochová za mikrofonem a Luděk Havel na piano. Kvůli indispozici zpěvačky se nakonec Luděk sám ujal repertoáru celého večera, a i když bylo posluchačů poskrovnu, jeho osobitý výkon byl vpravdě strhující.
Zmeškal jsem sice první část večera, ve které prý například zazněla legendární Ipanema, ale to pranic nevadilo na skvělém prožitku z dalších dvou „třetin“, ve kterých opanoval atmosféru na prvním místě legendární soulový zpěvák Frank Sinatra. Hned na začátku druhé části večera pianista spustil lehce skočnou I Won´t Dance, ze které přešel do nádherně romantické Strangers in the Night. Luděk neskrýval vášeň pro tento idol druhé poloviny 20. století a jeho interpretace klasických songů I´ve Got You Under My Skin nebo New York byl prostě úchvatné. Nejde o to, že zahrál precizně základní části včetně refrénů, ale jeho variace v jazzovém oparu, které spontánně vložil do samotných evergreenů, posunuly songy do zcela jiné dimenze. Litoval jsem, že se v klubu opravdu ten večer nesešlo více diváků. Dozajista by ocenili improvizační um svérázného umělce, který prý piluje sinatrovské pecky už více než 15 let. Jeho prstoklad má jedinečný charakter a při kvalitním zvuku, který je v Píchlé notě téměř samozřejmostí, nemůže vyznít špatně! Luděk se přirozeně věnoval i dalším legendám swingové a jazzové scény minulého století, od Billie Holiday zazněla I Can´t Give You Anything But Love, od Engelberta Humperdincka populární Quando Quando Quando.
Pak ještě přidal poeticky vystavěnou Corcovado (Quiet Nights of Quiet Stars), která měla připomenout ikonickou pláž u brazilského Ria. Být rychlý v jedné písni, ale dokázat se harmonicky přenést do intimní polohy další písně, aniž by se ztratila přirozená kontinuita, tohle je dovednost, kterou Luděk Havel několikrát ukázal během celého večera. Publikum mohlo být nasyceno sinatrovskými fláky, ale uspokojit náročného diváka mohla i rozverně pojatá Lady Carneval od Karla Gotta či několik šlágrů od Jiřího Suchého; jeho Pramínek vlasů mi dokázal zcela jasně vytanout na mysli celý text písně. Ani netuším, kde se to ve mne vzalo, že jsem si začal jasně a čitelně broukat. Myslím, že všichni přítomní zapomněli na fakt, že ten večer měla Luďka původně doprovázet výše zmíněná zpěvačka. A i kdyby on sám nic nezazpíval včetně opravdu parádních elvisovských hitů Love Me Tender či Falling in Love, které se mu výborně povedly, tak by nikomu nevadilo, že hraje vpravdě virtuózně pouze na piano. Tu zabuší do kláves, tu je lehce poťuká, a přitom vyloudí příjemný tón, jenž nemůže nikoho urazit. Ba naopak! Spíše něžně oblaží hudebního ducha, který se od začátku vystoupení rozplývá v malém prostoru útulného klubu a ladí jeho příjemnou atmosféru.
Byl to nádherný večer, a to i přes absenci většího počtu diváků. Přítomným to ale pramálo vadilo. Ti, co přišli, rozhodně nemohli litovat. Když pianista roztáhl skladbu do nových tónů, když jeho prsty odvedou pozornost kamsi do retro barového amerického prostředí a vytane na mysli (dnes už) slavná komedie s Melem Gibsonem Po čem ženy touží anebo třeba i staré retrofilmy, kde sinatrovské písně mají své kouzlo, má to sílu prožitku, na který pak jednoduše nedokáže zapomenout. Ale o tom ta hudební duše je. O změně vědomí, o nostalgii minulosti, o pohlazení a melodii, jenž dokáže léčit.
Ten pravý Frank Sinatra se musí v hrobě radostí tetelit, protože Luďka Havla je v Píchlé notě pokaždé radost poslouchat. A sobotní večer pak nemůže vyznít než báječně. Jen houšť takových kulturních zážitků.
https://www.facebook.com/559185962/videos/pcb.10159345317955963/1986963264982571