Byly to krásné časy. Byl tu feeling svobody, který podporovala úžasná hudba. Sice se říká, že kdo si 90ky pamatuje, tak je prý neprožil, ale to je spíše provokativní přirovnání. Je to právě naopak! Jakmile dnes člověk zaslechne ony hity, o kterých za chvíli bude řeči, rozbuší se mu jednoduše srdce a vzpomene si na ona aktivní, studentská nebo první rádoby dospělácká léta. Tedy já to takhle mám. Proč jsem si na tohle vzpomněl po parádním koncertě tria Stars Tribute Acoustic, které se konalo o uplynulém víkendu v Doksech? Jejich hudba totiž nádherně evokuje to období. Nenásilně, po svém a přitom poutavě. A stačí se k tomu usadit do křesílka třeba v útulném prostředí jazzového klubu Píchlá Nota v Doksech, posrkávat skvělé německé pivko Maisel´s Weisse a jen vnímat. Že je to nostalgické a že to nemá budoucnost? Není nad to hrát a prožívat svou oblíbenou hudbu, ať je jakákoli, a to zejména v dnešní uspěchané, předimenzované a čím dále více automatizované době.
Stars Tribute Acoustic (dále STA) vznikli před lety jako společný projekt zpěváka Honzy Tříšky a kytaristy Oldy Trefila. Možná, že si oba muzikanti chtěli orazit od svých původních elektricky výbušných bandů – Honza od grungerů Syndrom, Olda alias Trifid od thrasherů Debustrol -, nebo dost možná, aby si připomněli své oblíbené rockové bandy převážně z 90. let minulého století. Časem do party přibrali perkusáka Jirku Neumayera, který se na koncertech tajemně představuje jako Bohouš (smích), a bylo zaděláno na projekt, který netouží po slávě vyprodaných sálů, ale naopak se prostřednictvím intimně pojatých coverů vrací k populárním veskrze rockovým songům posledních dekád 20. století.
Při posledním live provedení v Píchlé Notě přišli STA se třemi bloky, které vtipně ohlašoval do mikrofonu i sám pan majitel zpoza baru. V první bloku zazněla hned začátku líbivá Elderly Woman Behind the Counter in Small Town od Pearl Jam. Tuhle legendární bandu trio miluje, protože jim věnovali ještě několik skladeb během celého večera, a pokaždé si vybrali úplně odlišnou náladu. Perličkou je, že Honza s Oldou hrají ještě (a už 25 let!) v coverové kapele No Jam Band, kde frčí pouze skladby seattleské bandy. Honza skvěle imituje Eddieho Veddera, zvláště při songu Wishlist má jejich provedení osobitou intenzitu; s procítěným textem připravil předvčírem nejednomu divákovi skutečný posluchačský zážitek. Při skladbě 1979 od Smashing Pumpkins jsem si vzpomněl na rebelské období VŠ studií, kdy jsme je poslouchali vždy po ránu, po pořádném mejdanu. To Snuff od Slipknot naposlouchané nemám a musím dohnat, raději jsem pak uvítal hitovku One od U2, která sobotního večera zazněla dokonce 2x! Úplně mi vyrazila dech Wicked Game od Chrise Isaaka – tu mám spojenou se surrealistou Davidem Lynchem, protože ji tenkrát zařadil do filmu Lost Highway. Úplně vidím ten bourák, jak odjíždí do noci, jen tak nazdařbůh míří pryč a neví, co ho čeká. Dost možná nejznámější šlágr od Chrise, který mohl být druhým Elvisem na této planetě. Ale to jsou spekulace…STA pak zanotovali svižnějším coverem, notoricky známou Loosing My Religion od R.E.M., které asi není třeba představovat. Na trsání taktéž super skladba! V rytmickém pohupování zůstali pak i v dalším šlágru, tentokrát to byla Hand in My Pocket od písničkářky Alanis Morrissette. Ještě ji vidím, jak přechází s nádhernými dlouhými vlasy z jednoho kraje na pódia na druhé při legendárním koncertě na pražském Džbáně. Skvělá vzpomínka, jestli se nepletu, byl to rok 2000. Tohle mi STA neplánovaně udělali jako dárek po tolika letech, jinak to nemohu nazvat. Pak se ztlumili do procítěné alternativky River of Deceit od superskupiny Mad Season, jednorázového projektu z 90ek. Když teď poslouchám tu původní verzi, hází mne to opět zpět k ohňům, kde se sedělo na mládežnických táborech. Už v cizině, ve Francii, kam se dalo vycestovat v druhé půli devadesátých let a družit se se západní mládeží. I tam zněl Bob Marley, z jehož repertoáru STA hráli příjemně brnkavou Redemption Song.
Druhý blok zahájili zhýralci Alice in Chains, tedy song Nutshell. Zdržím se komentáře, protože mne uchvátila až následující My Friends od Red Hot Chilli Peppers. Tyhle rebely, kteří loni po letech přišli se dvěma novými deskami, mám spojené s bývalým kolegou ze studia na pedagogické fakultě v Praze, který mi kdysi přebral holku, do které jsem byl platonicky zamilován. Nikdy jsem mu to neřekl, protože jsme se už pak nikdy neviděli, asi by se dneska smál, ale Red Hoty jsme poslouchali oba. I v autobuse, který tenkrát mířil se studenty na výlet do Francie. Zpět ale do klubu, kde STA sázeli v sobotu v druhém setu jeden evergreen za druhým. Nejdříve dramaturgicky zajímavý Better Man opět od Pearl Jam, pak interesantní klasika Rolling Stones a jejich táhlá poetika ve Wild Horses. A pro monumentální trojici doplnila píseň Polly od nesmrtelné Nirvany, ve které Honza opět exceloval; hned jsem v duchu uzřel rozervaného Kurta z jedinečného MTV Unplugged koncertu. Jen jsem hltal další slova Honzy, co přinesou v závěru druhého bloku. Art School Girl od Stone Temple Pilots mi připomněla probuzení v San Sebastianu v roce 1998, kde jsem pobýval na prázdninovém pobytu v domě jednoho baskického kamaráda. Originál verze je plná změnových nálad, tu nářez, tu křehké pasáže a ten protiklad byl přesně typický pro celá alba všech kapel té doby. Když se nad tím zamyslím, v jejich hudebním duchu nebyly pravidla. Překrývaní nálad a rozpoložení tvořily přesně to kouzlo svobodného vyjádření pocitů. Ramones akusticky? To STA umí taky! Jejich I Believe in Miracles zněla parádně, i když je originálu slušně vzdálená, hned přitáhla pozornost všech. No a na závěr druhé části zazněla již zmíněná Wishlist. Eddie by opravdu koukal!!
Kdo by čekal, že v roce 1996 nahraje Metallica baladu s vlivy country? STA si pro svůj originální setlist v akustickém duchu překvapivě nevybrala žádnou z klíčových balad z legendárního černého alba, ale sugestivně emotivní Mama Said z alba Load. Honza opět ukázal kapacitu svého vokálu; James Hetfield by měl radost! Po ní přišel song Over My Shoulder od Mike and the Mechanics, které jsem osobně neznal, ale už několikrát zaslechl v éteru. Tanečním duchem pak zahýřila skladba Runaway Train, na kterou jsem svou drahou polovičku vyvedl do rumby. A nebyli jsme sami. Atmosféra v klubu gradovala. Po letech je jasné, že parta Soul Asylum se tenkrát alespoň s touto chytlavou písní zabodovala u všech diváků hudebních kanálů. A my si to užili tanečně jako nikdy! Třetí blok pak pokračoval songem High and Dry od Radiohead, ve kterém STA vybrousili refrén Don´t Let me Down, velmi alternativním pojetím starého hitu Not for You opět od Pearl Jam a na to perfektním šlágrem, který nezestárne ani po 3 dekádách: Easy od Faith No More. Vlastně je v aranžmá od The Commodores. Je evidentní, že STA mají přehled o tom, co tenkrát frčelo, ale ještě lépe dokáží všechny songy poskládat do svého top live seznamu. A nejdou třeba jen do grungeového hájemství. Když se jejich program ubíral k finiši, nabídli Rockin´ in the Free World, šlapavý tahák od Neila Younga, což je další z nesmrtelných songů. K nim patří rozhodně i 80kový Personal Jesus od ikonických depešáků. Tenhle popěvek snad v Píchlé Notě nečekal nikdo! Závěr unikátního večera pak obstarala píseň Passenger od Iggyho Popa. Rockového barda, který nikdy nezestárne. Musím dodat, že jak kytara Oldy, tak perkuse Bohouše se ladně doplňovaly během celého koncertu.
Akustický večer s triem STA byl lahůdkovou nostalgií pro každého hudebního posluchače, který nechce zůstat v sobotu večer jen doma u bedny. Chce znovu prožít euforii rebelské duše prostřednictvím písní, které utvářely dějiny. Já jsem si oživil vzpomínky z mladistvých cest, z doby, kdy jsem mohl začít poznávat svět a cítit se svobodný v tom, co dělám, cítím a prožívám. A tohle je deviza, na kterou si chci vzpomenout pokaždé, když se v dnešním post-covidovém chaosu rozhoduji, co si budu moci dovolit prožít.
Fandům dobré poslechové klubové hudby mohu jen doporučit a zde oznámit, že další koncert Start Tribute Acoustic tria se koná již v sobotu 25.3.2023, a to v kulturním klubu Patro v Lysé nad Labem. Na facebooku je možné v událostech tuto akci najít.
Autorem videí v článku: Patrick Marek, originálně z koncertu v Broumově 26.2.2022. Foto zde: David Frei