Karel H. – 4. DEN

Noc byla příšerná. Do deště se mi nechtělo, ale na verandě cizí chaty jsem se bál. Stále jsem si sice opakoval, že nedělám nic špatného, jen se schovávám, ale nepomáhalo to. Těsně před rozedněním naštěstí pršet přestalo a já přelezl plot dřív, než k hradu přišli první lidi. Hromadu vajglů jsem si vzal s sebou.

V noci jsem dumal, co dál. Nějak si tu cestu neumím užívat, obzvlášť v noci. Ta samota je daleko děsnější, než jsem si dokázal představit. Ještě dva tři noclehy sám v lese a bude mi z toho hrabat a ve středu jsem se schlíplýma ušima doma. Za zatím nejlepší kousek cesty jsem považoval jízdu stopem, možnost si aspoň trochu nezávisle pokecat, seznamovat se. A asi bych se měl fakt vyspat někde v penzionu anebo aspoň v chatce v kempu, abych se dal trochu dohromady. Nejen psychicky, ale potřeboval jsem se vykoupat, vyprat hadry. Ještě jsem neutratil ani tisícovku, nemusím si hrát na socku.

Sešel jsem do Losiné a stoupnul si s batohem k silnici. Jezdily jen rodinky na výlety, plná auta. Když už jela dvojice, tak podpantofláci, na kterejch bylo vidět, že zastavit kvůli manželkám nemůžou. Vzala mě ženská asi stejně stará jako já. Jen měla dvakrát tolik kilo a ještě na sobě montérky.

„Jestli chceš, vezmu tě do Spálenýho Poříčí,“ zahlásila, když jsem otevřel dveře od starý škodovky.

„Klidně. Doufám, že je tam hospoda.“

„Minimálně dvě, ale pro tebe bude lepší ta hned na náměstí. Ve Dvoře je moc nóbl, dobrá tak maximálně pro Pražáky,“ dostalo se mi základních informací. „Jen nevím, jestli otevírají v osm.“

Podíval jsem se na palubní desku. Ještě nebylo půl osmé, to bude teda dlouhej den.

„A dál nejedeš?“ vzal jsem tykání jako samozřejmost.

„Maximálně odpoledne zpátky. Si dej vycházku do okolí, ne? Pak ti otevřou v hospodě. Přece nejedeš jenom od hospody k hospodě.“

„No to ne, ale jsem trochu nevychrápanej. V noci mě spláchnul ten déšť.“ Trochu jsem doufal, že nahodí nápad, nabídne mi nocleh anebo tak něco, ale v Poříčí mě vyhodila u zámku a popřála šťastnou cestu.

Koupil jsem si v krámku u Vietnamců osm rohlíků, láhev ledovýho čaje a krabku cigár a nakonec se rozhodl trochu se projít okolím. U druhého rybníku, Hvížďalka se jmenoval, jsem posnídal a pak se vydal podél potoka. Když mě to přestalo bavit a batoh mi přišel dost těžkej, sešel jsem k nejbližší silnici, která vypadala, že po ní aspoň jednou denně projede auto. Sice mě lákaly Brdy a zdejší vojenské prostory, ale nebyl jsem naladěnej na noc někde v pustině.

„Pšíbam?“ řekl mi chlápek, evidentně cizinec, co mi asi po půl hodině zastavil mezi poli. Nestihl jsem se podívat na poznávací značku, ale možná měl stejně českou.

„Ja nepanimal,“ zkusil jsem to s ruštinou a už rval batoh na zadní sedačku.

„Francés?“ zkoušel to zase on na mě.

„Íngliš?“

„Wenig.“

„Ááá, Dojtš,“ zaradoval se a já už seděl.

„Wenig, wenig.“ V podobném duchu se nesla naše konverzace až do Příbrami. On něco perfektně řekl v nějakém světovém jazyce, já mu odpovídal, většinou na něco jiného, směsicí angličtiny, němčiny, ruštiny a zejména češtiny. Ale byl příjemnej, každou čtvrthodinu mi nabízel cigáro, z autoledničky vytáhl chlazenou plzeň. Ptal se mě, kam jedu, ale já nevěděl, jak mu vysvětlit, že je mi to u prdele. „Das ist ajnige,“ asi nebyla ta nejlepší fráze.

Nejvíc mě šokoval, když mě nakonec vyhodil před vlakovým nádražím a do ruky mi vrazil deset euro. Chvíli jsem se zdráhal, ale nakonec jsem řekl: „Díky!“ A peníze si vzal. Já se snad nakonec budu živit žebrotou.

Bylo mi blbý na vlak nejít, když mi na něj dal, tak jsem si koupil jízdenku. Až do Mladý Boleslavi, tam už jsem si připadal trochu doma a přitom stále dost daleko od Lípy. Na hlavním nádraží v Praze jsem měl hodinu pauzu, tak jsem vyběhl do parku na cigáro. Jen jsem ho vytáhnul, vrhnul se ke mně podivnej týpek.

„Hej, kámo, nemáš jedno i pro mě?“

Měl jsem pocit, že jsme tak trošku na jedný lodi, tak jsem mu ochotně jednu vyklepnul a myslel si, že hodíme řeč. Jenže během chvíle odněkud podobných týpků vylezlo snad dvacet. Karton by mi nestačil.

„Hele, sorry, sám mám málo,“ snažil jsem se jim vysvětlit.

„Čuráku,“ řekl mi jeden z nich.

Chtěl jsem ho chytit pod krkem, ale vůbec jsem netušil, jak to mezi nimi funguje. Dají mi kolektivně do držky? Nechají mě, abych ho seřezal … a mezitím mi ukradnou batoh? Radši jsem se na ně vykašlal, popadl věci, odstrčil jednoho, co mi zacláněl, a zalezl do bezpečí haly.