Karel H. – 22. DEN (večer) a 23. DEN (dopoledne)

Makali jsme až do večera. Pak jsme dostali guláš a k mému překvapení se všichni sebrali a odjeli. Stavil se za mnou jen Štěpán.

„Tak co, nerozmyslel sis to Rumunsko?“

„Ne, fakt nechci. Nevím, co bych tam dělal.“ Snažil se mi dát ještě svoječíslo, ale když jsem mu řekl, že nemám telefon, přemlouvání vzdal.

Posbíral jsem si svý vypraný věci a šel si hned lehnout do toho kutlochu, o kterým jsem nevěděl, co se v něm odehrávalo o noc dříve. Natáhl jsem se na záda, že si budu jen tak přemejšlet, ale prakticky hned jsem vytuhnul.

Probudil jsem se, když už bylo světlo. Dole uklízel chlápek, kterýho jsem ještě neviděl. Větral, vytíral a nedělalo mu problém uvařit mi kafe.

„Mohl bych si u vás koupit nějaký jídlo na cestu?“ zeptal jsem se ho a on mi prodal bochník chleba, celý kusy eidamu, salámu a asi dvacet tatranek. Vyžebral jsem prázdnou petku, do který jsem si nabral vodu. Jen s cigaretama byl problém, nevedli je tady ani na Luži. Zbývalo mi jich v krabičce asi deset, ale nechtěl jsem to řešit. Nemusím furt hulit jako fabrika.

Chtěl jsem co nejrychleji zapomenout na předchozí dva dny. Jako by vůbec nepatřily do mýho plánu, ale přitom do něj zapadly. Teď jsem chtěl co nejvíc chodit, co nejvíc vidět, nasávat přírodu.

Vzal jsem to od Lužický boudy dolů k německý hranici. A hned jsem měl o čem přemýšlet. Stály tam dva pomníky. Jeden byl popsaný česky a vzpomínal na udatné české pohraničníky, který se bránili útoku sudetoněmeckého freikorpsu. O kus dál stál německý. Textu jsem moc nerozuměl, ale vzhledem k tomu, že v něm byl letopočet 1945, asi měl připomínat, jak jsme tudy vyháněli sudeťáky o pár let později. Podivný kraj, podivná doba.

Trochu s rozpaky jsem vstoupil na německý území. Fakt jsem měl zvláštní pocit, připadal jsem si zranitelnější. Už jsem se nemohl vykecávat a někomu vysvětlovat, proč se sám toulám krajem.

První Němku jsem potkal vzápětí, zalévala předzahrádku a vůbec na mě nekoukala podezřívavě. Dokonce se usmála a zavolala Hallo! Odpověděl jsem jí stejně a rovněž se pokusil o úsměv. Snad na mně bylo vidět, že jsem mladší než konec války a nemám teda s žádným vyháněním nic společnýho.

Zahnul jsem vpravo a něco přes kilometr šel k nejbližšímu rozcestníku. U něj jsem se musel rozhodnout, jestli se vydám ke skále s názvem Falkenstein, nebo budu dál pokračovat do nitra Německa. Vsadil jsem na druhou variantu a asi po hodině vylezl ke kavárně, od níž byl nádherný výhled do městečka, které se teprve probouzelo k životu. Kavárna byla samozřejmě zavřená, ale stejně mi to bylo jedno, neměl jsem u sebe ani euro. Tak jsem si ukrojil patku chleba, dal si na ni kus sejra a pozoroval, jak se na protější skálu snaží vylízt chlap s ženskou. Aleměli to nějaký ulehčený, protože všude byly natažený ocelový lanka a oni si bez větší námahy jen přehazovali karabiny z jednoho kusu na druhý.

Dolezli až ke mně a trochu mě naštvalo, že to byli Češi. Ale pozdravili německy, tak jsem zahalekal a dělal, že mě nezajímaj.

„Bitšén. Vajsn sí, van ajn restaurant geefnet?“ nedali pokoj s tou němčinou.

„Najn,“ na víc jsem se nezmohl.

„Myslíš, žes to řek dobře?“ zeptala se horolezkyně svého partnera.

„Es ist ofn?“ zkrátil muž větu a já pochopil, že je zajímá, jestli je otevřená ta hospoda. Nezbylo mi, než zase odpovědět najn.

„Nejste náhodou Čech?“

„Najn!“ trval jsem na svém.

„Ale česky rozumíte?“ odhalili mě.

„Najn.“ Nechci bejt Čech! No ty vole, neříkal jsem si, že už nebudu morous?

Asi si klepali na hlavu. Odkolébali se v těch svejch výstrojích o kus dál, kde se zase připojili na ocelový lanko a rozhodli se přelízt přes průrvu, přes kterou byl nataženej takovej špagát. Dneska už je i to horolezectví nějaký instantní, pomyslel jsem si. No, furt jsem morous. Co jsem jim ale měl říct? Že vím stejný prd jako voni. Možná jsem se bál, že by mi nabídli, abych lez s nima. No to jo, to určitě! Co by z toho asi měli?

Jak jsem se tak v sobě nípal, přišla nějaká německá selka a podnik otevřela. A tak jsem se rozhod, že budu trochu lidskej a ochutnám, jaký maj německý pivo. Taky bych mohl dát první dnešní cigaretku.

„Krónen?“ naznačil jsem jí, že bych musel platit v českých.

A teď byla samé najn zase ona. Mávala rukama, že český koruny nechce. Místo toho, aby mě ale poslala do prdele nebo do nějaký banky, natočila mi malý pivo zadarmo. Tak tahle si určitě nemyslela, že jsem před půlstoletím vyhnal jejího dědu z chalupy. Mrzelo mě, že si s ní nemůžu víc pokecat, ale pravděpodobně to bylo lepší. Ještě bych se do toho jejího zadku narvanýho do nějaký parodie kroje mohl zabouchnout. Po tý předvčerejší noci jsem si připadal nebezpečnej.