Karel H. – 20. DEN (až do večera)

Další díl Karla H. s jednodenním zpožděním, co se týče vydání.

Nejprve jsem se probudil asi po hodině spánku, to byla ještě tma. Bál jsem se, že brzy vyjde slunce a já už nezaberu. Ale pak jsem usnul a probral se k životu až těsně před obědem.
„Ani jsem vám snídani nenesla,“ prozradila mi Vlasta, jen co jsem vešel do jídelny. „Vaše chrápání jsem slyšela až ven, když jsem šla ráno do práce.“

Spala tak tři hodiny a vypadala mnohem líp než já po osmihodinovým kómatu.

„Chcete oběd hned, nebo vydržíte a sníte si ho až po dětech?“

Vzal jsem si ho hned, ale na lavičku za kuchyň. Knedlíky se smetanovou omáčkou a vepřovým masem. S Vlastou jsme se dohodli, že se za mnou zastaví s kafem, až bude mít chvíli pauzu. Zatím jsem se šel zase natáhnout a dopsal si deník. Byly nějak divoký ty předchozí dny, aspoň v mojí hlavě. Bylo na čase, abych tady přestal blbnout a zase někam vyrazil.

„Tak co podnikneme dneska?“ řekla mi místo pozdravu. Měla fakt úžasnou regenerační schopnost.

„Vylezeme na Klíč?“ řekl jsem ze srandy, ale hned jsem se vyděsil, že řekne: Proč ne? A já nebudu vědět, jak se vymluvit.

„To bych nedala,“ zachránila mě. „Přijďte se ke mně koukat na televizi. Uvařím čaj anebo skočte do krámu pro nějaký víno.“

Tak vod tohohle jsem právě utíkal. Televizi jsem nesnášel vždycky. A Tereza mi to taky vždycky vyčítala. „To musíš dělat něco jinýho, když v televizi dávají tak pěknej film, seriál nebo tak pěknou šarádu.“

Vždycky jsem byl neposednej. Radši jsem seděl na balkóně s cigárem a knížkou anebo šel dělat, že něco opravuju pod autem.

„Tak jo,“ překvapil jsem odpovědí sám sebe. „Trochu se projdu, koupím flašku a stavím se.“

Karle, ty píčo, co to děláš, co to říkáš, nadával jsem si, když jsem vyrazil do Boru. Trochu jsem měl nutkání stavit se v Radvanci zase na pivo, ale nechtěl jsem se cestou moc načít, abych pak nedělal nějaký blbosti. Anebo kdyby k nějakým blbostem došlo, abych neselhal.

Vždycky jsem nesnášel hřbitovy, ale když jsem šel kolem toho borskýho, nevydržel jsem to a zašel tam. Je fakt pěknej, asi budu muset někomu říct, aby mě nepohřbívali u nás v Lípě na sídlišti, ale zavezli mě sem. Mezi stromy, do klidu. Nemusím mít žádnej megahrob, stačí urnička někde za kytkou v tý zadní části.

Chvíli jsem koukal po nových náhrobcích. Připadal jsem si trochu jako v knihovně, tam se mi taky líbí listovat knížkami, který vypadaj už podle hřbetu neohmataně. Moc nemusím ty starý Páraly, co je četlo dva tisíce čtenářů. Pak jsem se docela vylekal, kolik mrtvých má datum narození někde kolem mě. Některý byli dokonce mladší.

Raději jsem rychle vypad, koupil ve večerce na náměstí jedno bílý, jedno červený, dal si na Poště jedno na kuráž a přes Janov jsem se zasejc vrátil do Sloupu. Na svůj poslední večer, o tom jsem byl přesvědčenej.

V teskobaráku jsem se osprchoval, dvakrát si vyčistil zuby, vzal si poslední čistý tričko a došel si nejprve na večeři. Pak jsem na Vlastu čekal, v batohu ty dvě flašky.

„Na co budem koukat?“ zeptal jsem se, aby nestála řeč.

„Nemusíme koukat, můžem si třeba zasejc povídat.“

„To bych radši. Jaký bude teda téma?“

„Můžem ho třeba vylosovat,“ navrhla.

Hlavně ať nechce hrát aktivity nebo dostihy, modlil jsem se.

V kuchyni jsem vytáhl víno. „Bílý, nebo červený? Vzal jsem radši obě, nevěděl jsem, jestli…“

„Mně je to jedno. Moc toho nevypiju, vyberte podle sebe.“

„Mně je to taky jedno, obzvlášť, když vy pijete málo a já budu muset vypít zbytek.“

Otevřel jsem bílý a nalil ho do dvou sklenic od hořčice.

„Jak myslíte, že budeme losovat to téma?“

„Normálně – každý napíšeme na lísteček tři a pak jedno vylosujeme,“ vysvětlila mi.

„A proč si to normálně neřekneme?“

„Protože takhle budeme odvážnější a témata budou lepší.“

Ty vole, ta mi teda dávala. Jaký odvážnější témata, když veškerou mou odvahu, obzvlášť co se jejího těla týče, ubíjela v zárodku? Trochu mi připomínala mou nejhezčí spolužačku ze střední, která vždy koketovala až těsně před konec. Pokaždý si někde na zábavě nebo na diskotéce vyhlídla nějakýho chudáka. Nechala se jím oblbovat, oblejzat na parketu, dovolila mu i nějakou drobnou ošmátlavačku. On naprosto rezignoval na všechny ostatní, investoval do ní čas i prachy ve vidině nečekaného úspěchu, aby se nakonec ani nerozloučila a v tichosti se vytratila. Byl jsem toho svědkem několikrát a vždy jsem se dost bavil. Sám vyléčený. Byl jsem jedním z podobných chudáků, naštěstí hned v prváku. Nakonec si vyhlídla maníka o generaci staršího, kterej měl oproti nám jednu velkou výhodu – seděl v dozorčích radách několika státních firem. Nějak jsem se zamyslel, co? Ale v reálu jsem asi dumal, co může zrovna Vlasta touhle taktikou sledovat. Možná je to nějaká přirozená ženská vlastnost, jen některé ji dotáhly k dokonalosti, vybrousily ji.

Pečlivě lístečky nastříhala nůžkama a podala mi tužku.

„Kolik témat budeme losovat?“ zeptal jsem se a přemýšlel, jestli nemám rovnou na všechny napsat slovo SEX.

Anebo jestli tohle slovo nemám raději úplně vynechat. Jsem fakt jak pingpongový míček. Neříkal jsem si před pár hodinama, že žádný sex vůbec nechci?

Zadíval jsem se na Vlastu. Kejty má fakt dobrý. I prsa. Uááááááá, šlo to na mě.

„Co je? Proč na mě tak civíte? Mám někde nějaký smítko?“ Hrála si se mnou jako kočka s myší a ze mě se stával debil, jakým jsem už nikdy nechtěl být. Nechtěl jsem škemrat o soulož, nechtěl jsem bejt odmítnutej. Nejradějc bych se zvednul, odešel pěšky do Svoru a ve tmě to tam nasypal do některé z těch ošklivejch šlapek, co tam věčně stojej.

Co mám na ty lístečky, sakra, napsat. Děti nemůžu, to ji posledně málem rozbrečelo. S chlapama má prd zkušenosti, jen s tím jedním. Cestování? Ještě ji napadne, že by mohla jet se mnou. Fotbal? To by bylo dobrý, o tom bych pokecal docela rád. Ale s Oskarem. Koníčky – to bude dobrý téma. Třeba má nějakej zajímavej, kterej z ní ještě nevypadl. Sbírá třeba krabičky od sirek. Nebo štrikuje. No jasně, jsem tu kvůli tomu, abych se bavil o štrikování. Do prdele, měla mě tam, kde mě chtěla mít.