Karel H. – 10. DEN

Byl Karel disident aneb jak vzpomíná na Palacha? Průjem. Odmilování. Harfenice, Had, Nedvězí. Jídlo u dobrých lidí, přesto Karlův nejhorší den.

Nevím, kolik mohlo být, když mě probudily kapky dopadající na spacák. Byla ale ještě tma, dokonce mohlo být i před půlnocí. Chvíli jsem čekal, jestli to není jen nějaké mžení, ale déšť stále zesiloval, takže jsem musel do bunkru zalézt. Zapalovačem jsem si posvítil na podlahu, jestli na ní není nějaký bordel, a teprve pak si na ni neochotně položil karimatku. Nic moc, ale byl jsem skoro v suchu.

Pokoušel jsem se znovu usnout, ale moc mi to nešlo. Hlavou se mi honily různé myšlenky. Třeba že takhle toulat se nemůžu věčně. A co bude po návratu? Budu bez práce, ale to už jsem párkrát byl. Budu bez ženy, to ještě neznám, přestože mě furt prudí a někdy mám pocit, že samotnýmu by mi bylo líp. Vždycky jsem si myslel, že spolu vydržíme až do smrti jednoho z nás, nejspíš mojí, a nebudu vůbec řešit, jak budu žít bez ní. Taky po dětech se mi stýskalo. Po všem tom, co jsme spolu zažili anebo naopak nezažili. Raději jsem zkusil přehodit výhybku a vymýšlel, jak by mohla vypadat ideální jedenáctka naší fotbalové reprezentace. Moc se mi v ní nelíbil Rozehnal a Grygera už je taky za zenitem. Snad mladej Kadlec se chytí. Jenže místo abych usnul, začal jsem si připadat nějaký čilejší.

Když jsem zkoušel dávat dohromady i sestavy některých dalších evropských mužstev, divně mi zakručelo v břiše. Nejprve jsem myslel, že to bude v pohodě a jde jen o nějaký náročnější prd, ale pak mi došlo, co mě čeká. Vysoukal jsem se ze spacáku a vyběhl do deště, jen kousek za bunkr. Musel jsem tam dřepět snad půl hodiny a během chvíle byl úplně durch. Abych nezmrz, převlíkl jsem se, ale mokrý hadry neměl kam dát, tak jsem je jen tak složil do obalu od spacáku.

Za půl hodiny se celá procedura opakovala a já si těsně před rozedněním musel do spacáku vlézt úplně nahej, protože jsem nechtěl zrušit úplně všechno oblečení. Naštěstí k ránu přestalo pršet a dokonce to vypadalo, že by mohlo vylézt sluníčko. Vykoukl jsem z bunkru a rozhlédl se, jestli poblíž nikdo není. Hadry jsem co nejvíc vyždímal a rozvěsil je na mokré větve. Moc jsem nedoufal, že jim to pomůže, ale něco jsem dělat musel. Pak jsem zase zalezl do spacáku a uklepal se do dřímoty.

Probudily mě zase bolesti. Někdo mě vidět, tak opravdu neví, kam mě zařadit. Zpustlej nahej chlápek, kterej dřepí pod stromem ověšeným vytahanýma slipama a tričkama. A všude hroznej smrad. Naštěstí v tomhle koutě parku byl opravdu klid a zřejmě nikdo neměl důvod sem chodit.

Den dost rychle utíkal a já se stále bál vyrazit. Už jsem se aspoň oblékl a děkoval Bohu, že nespustil znovu ten déšť, to bych byl opravdu nahranej. Musel jsem řešit, jak se dostat na Zvířetice. Nejrozumnější se mi zdálo sednout na vlak, odjet do Mělníka, odtud do Všetat a to už jsem na trase na Mladou Boleslav a Bakov. Na týhle trase jsme se jako kluci dost nacestovali, ale přímo ve Všetatech jsem byl naposledy na nějaký vesnický zábavě ještě jako voják. Samozřejmě jsem tam balil holku, prdelatou blondýnu Dášu, co měla o dost víc zkušeností než já, přestože ještě neměla hotovej ani gympl. Dala mi lekci z produktivity a pak jsme se už nikdy neviděli. Bydleli ve starým statku, kterej jim komunisti tak trochu rozkulačili. No, vlastně ještě jednou jsem byl ve Všetatech, když jsme se s klukama hecli, že se skočíme podívat na Palachův hrob v den jeho smrti. Ale byli jsme dost naivní, fízlové nás nepustili ani z vlaku, nakonec jsme dojeli až do Mělníka a místo disidentství se zbořili v zámecký hospodě Ludmilou.

Kolem poledne jsem měl pocit, že srací příhodu mám definitivně za sebou, takže jsem posbíral polosuché oblečení z větví, naházel ho do batohu a vydal se na další cestu. Na Zvířetice už ale ne. Jak jsem tak měl možnost v podřepu přemýšlet, došlo mi, že se do Věry zamilovávám a tím pádem ztrácím své vlastní já, ženu se někam, kam nechci. V jednu dobu, pár let po vojně, jsem si oblíbil Ladislava Klímu a jedna jeho hláška mi teďpřišla na mysl: „Láska je hovadství, největší ze všech! Kdo se zamiluje, přestane být člověkem, vůle se rozplyne v jejím bahně. Kdo se zamiluje, měl by být ihned oběšen.“

Tak nějak jsem si připadal, jako odsouzenec. V hlavě jsem si stokrát přehrál, jak to na ni konečně zkusím, jak ji někde opřu o skálu nebo se k ní nenápadně přisunu v noci i se spacákem. Ale čím dál víc mi docházelo, že od ní nechci jen sex. Ač jsem to potlačoval, přistihl jsem se, jak o ní přemýšlím jako o partnerce, a hledal jsem si různý odůvodnění, proč si třeba i vzít někoho o čtvrt století mladšího. Ale kvůli tomuhle jsem fakt neutíkal. Chtěl jsem si užít pár tejdnů nebo měsíců naprostý svobody, ne se přilepit na první ženskou, kterou potkám.

Taky jsem se rozhod, že budu pár dnů chodit jenom pěšky, stopem se jen honím sem a tam, nic si nevychutnávám. Tak jsem se vypravil ve svejch stopách zase zpět na Českolipsko. Jen jsem to nevzal přes Čertovy hlavy, ale po druhé straně silnice a udělal si malý zastávky u dalších kousků sochaře Levýho – Harfenice a Hada. Vždycky jsem je jen viděl v mapách, ale nikdy ne naživo. Trochu mě zklamaly. Jsou hrozně zvětralý, lezou po nich parchanti a třeba na toho hada jsem musel chvíli civět, než mi došlo, jak se jeho tělo po pískovci proplítá. Tak jsem byl tak nějak rád, že jsem to konečně viděl, protože za pár let uviděj lidi tak leda hovno.

V Tupadlech jsem přešel na druhou stranu údolí a přes pár vesniček dorazil na rozcestí v Nedvězí. Na ukazateli byla vyhlídka, tak jsem na ni vylezl a fakt mě potěšila. Určitě jedna z nejlepších, co jsem tady v okolí viděl. Přitom nešlo o žádnej kopec, spíš jenom o vyvýšeninu. Skvěle byl vidět Bezděz, ale i elektrárny dole u Labe. Chlápek, co jsem se tam s ním potkal, říkal, že za dobrýho počasí se dá dohlídnout i do Prahy. A taky byla vidět Lípa. Podezřele moc jsem zatoužil ji aspoň projet. Ne, Karle, ne. Žádný stesky.

Rozhodl jsem se, že tady zůstanu na noc. Došel jsem dolů k chalupám a poprosil, jestli bych nemoh dostat do flašky trochu vody, a až mě překvapilo, jak byl starý manželský pár ochotný. Místo aby mi prostě nepříliš laskavě naplnili petku, vzali mě na zahradu, uvařili mi turka a navíc podstrčili i pár kousků čerstvě upečený kefírky. Sice jsem se vymlouval na nějaký střevní problémy, ale nakonec jsem si vzal pokaždé, když ta ženská řekla, ať si dám. Tlachali jsme jen tak o ničem. Já se svěřil, že jsem prostě na vandru a že jsem nikdy netušil, jak suprový výhled tady je, oni mi zase vyprávěli o tom, jak toužili jednou v důchodu utýct z Prahy a žít někde na Kokořínsku. Klikaři, řekl jsem si pro sebe a asi po hodince zmizel.

Vrátil jsem se zpět na návrší. Dopisoval si deník, cucal vodu a pokuřoval. A koukal jsem, jak se dole v údolí Labe i Ploučnice rozsvěcují světla. Když už byla úplná tma, přešel jsem louku s úmyslem přespat v nedalekém lese, kde jsem tušil nějaký ty převisy. Ale mezi buky bylo docela vlhko, tak jsem se vrátil na paseku, která už byla vyschlá, a rozložil se na ní. Nade mnou svítily hvězdy, takže jsem nepředpokládal, že by mělo začít během nejbližších hodin pršet. A navíc po předešlé noci jsem si říkal, že je to vlastně jedno. Zmoknu, uschnu. Ani jsem nemusel počítat žádný fotbalový jedenáctky, cítil jsem v sobě podivný smíření a usnul jsem po takových deseti minutách.