Linda má horečku dingo? Myslíte si, že nejhorší úředníci jsou v Čechách? Proběhne stěhování do jiné vesnice? Tři českolipští dobrodruzi - Filip, Linda a malý Pepa - na své misi v Mexiku, kde vyučují tamější obyvatele angličtině. Jak pokračuje jejich putování?
Uplynulý týden byl kritický. Pomineme-li prvotní pedagogické úspěchy v mayské vesničce Buenavistě, bylo důvodů k radosti pomálu.
Filipova hodina s dospělými studenty
Lindy hodina s dětmi
Po příletu do Bacalaru jsme byli provizorně "ubytováni" v kanceláři naší místní spojky, Aldrina. Podle slov kluků to mělo být na jeden až dva dny, do doby než nás město převelí jinam.
Termín "kancelář" byl ovšem pro místo našeho dočasného azylu poněkud zavádějící. Alespoň v evropském slova smylu. Čtyři holé stěny, polorozpadlé dřevěné dveře a miniaturní okna, pár židlí, stůl a dvoumístné sofa.
Kromě dvou větráků nás mile překvapila i skutečnost, že se v těsném sousedství nacházela místnost se záchodem a sprchou. Ta byla pochopitelně pouze trubkou trčící ze stropu, ale voda netekla pouze jednou, takže pohoda.
Ačkoli se do sprchy muselo kvůli nevyčistitelné podlaze chodit v pantoflích, nesvítilo tam světlo a občas z ní bylo nutné před použitím vyhnat Aldrinova četnými šarvátkami potrhaného boxera, byli jsme z ní nadšeni. Záchod byl totiž vybaven prkýnkem. A to zde nebývá pravidlem.
Prvních pár dnů jsme si partyzánské podmínky vychutnávali. Kde má člověk šanci zažít spaní v houpací síti či zápolení s přitékající vodou kdykoli zaprší?
Velká voda
Když se ale naše čekání na stěhování přehouplo přes týden, začaly nás nekonečné sliby, že zítra už se skutečně dočkáme, unavovat. Kromě víkendu jsme náš "příbytek" museli každé ráno opustit, aby Aldrin mohl kancelář otevřít veřejnosti. To bohužel obnášelo i každodenní pakování a odnášení celkově šedesátikilové bagáže do domku Aldrinovi rodiny na druhém konci zahrady.
S každým dalším dnem a zas a znovu nerealizovanými sliby jsme přicházeli o další a další psychické síly. Nocování v pekelně rozpálené betonové místnosti, navíc snadno přístupné otravným komárům, za urputného štěkotu Aldrinových psů nás začínalo vyčerpávat. Po deseti dnech ztratí na romantičnosti i spaní v houpací síti. Legrácky stranou.
Pepova instruktáž ohledně spaní v hamace
A to nejhorší mělo teprve přijít. Jedenácté ráno, po další probděné noci v hamace, se Linda probudila s vysokou horečkou a střevními problémy těžko popsatelné intenzity. Kdo si Montezumovu pomstu neprožil na vlastní kůži, nepochopí. Horečka šplhala až k 39 stupňům a mrákoty se nepokoušely jen o nemocnou Lindu, ale i o mne. Aldrin nás "povzbudil" úvahou, že by bylo dost blbý, kdyby to byla dengue.
Šťastnou shodou náhod jsme ten den mohli v kanceláři zůstat, neboť Aldrin odjížděl pracovně do Chetumalu. A tak zatímco se Linda potila tísníc se před větrákem na dvousedadlovém minigauči, já jsem obíhal lékárny. Průběžně jsem situaci přes e-maily konzultoval s kolegou Tomášem. Ten nás uklidnil, že se nejedná o nic mimořádného a že to za pár dní přejde.
Tomova slova mne alespoň částečně uklidnila. Lehko u srdce mi při pohledu na Lindu ale nebylo. Zmítala se ve vysokých horečkách na směšně krátkém sofa, nohy, ruce i hlava jej přesahovaly a rezignovaně tak visely směrem k podlaze. O kousek dál byly naskládané batohy, které jsme ani po jedenácti dnech od příletu nemohli vybalit.
Začínal jsem se sám sebe ptát, jak dlouho ještě budeme schopni v takových podmínkách fungovat. Nejvíc ze všeho jsem si přál, aby se ulevilo Lindě. Vše ostatní bylo v tu chvíli nepodstatné.
Vypadalo to, že se věci začínají obracet k lepšímu. A částečně to byla i pravda. Po dvanáctidenním nuceném azylu v Aldrinově "zahradní kanceláři" jsme se konečně mohli přestěhovat. A také Lindě se ulevilo. Devětatřicetistupňové horečky po dvou dnech pominuly. Přesně jak předpovídal Tomáš.
Bydlení nám téměř ze dne na den pomohla zajistit Noého přítelkyně Paulina, resp. její spolupracovníci z ministerstva kultury, kde se projekt United Vision těší podpoře na místě úplně nejvyšším, ministerském. Když jsme téměř po dvou týdnech uviděli místnost s postelemi a klimatizací, zavládla euforie. Na její vlně jsme se vezli několik příštích dnů.
Když prvotní nadšení pozvolna vyprchalo, začalo nás zajímat, jak to bude s financováním stravy. Kontrakt s městem, po počátečních prodlevách již konečně podepsaný starostou, jasně říkal, že nám za výuku bude hrazeno ubytování a jídlo. Ubytování se naštěstí podařilo zajistit cestou přes ministerstvo kultury, na město tak zbývalo jen slibované zajištění stravy.
V Bacalaru jsme přitom pracovali již třetím (!) týdnem a faktická podpora od města nebyla stále žádná. A to i přes značné nasazení Noého, který s námi, i sám, obcházel úřady a trpělivě obvolával úředníky, kterým navrhoval možné scénáře dalších řešení. Byl to nekonečný a nervy drásající proces. Pro Evropana něco jen velmi těžko pochopitelného.
Po celém týdnu Aldrinova marného snažení se nám v pondělí konečně podařilo zastihnout pana X, úředníka který měl mít faktické zrealizování formy stravování na starost.
Nejprve si důkladně přečetl celou smlouvu s United Vision. Následovalo několik telefonátů, pravděpodobně ověřujících, jestli už o nás v těchto končinách skutečně někdo něco slyšel. Většina kurzů již byla přitom rozběhnutá a my zde vyučovali v šesti skupinách více než sto místních lidí.
Na závěr druhého telefonátu do aparátu pronesl slova, která mi v uších znějí ještě teď: "Takže všechno záleží jen na mně? Co když se rozhodnu, že ne?" Při této větě na nás sice spiklenecky mrkl, ale vzápětí opět nasadil smrtelně vážný výraz. Polilo mne horko. Měli jsme v ruce smlouvu podepsanou starostou, která slibovala zajištění ubytování a stravy od 18. srpna. Bylo 3. října. Schůzka byla ukončena s tím, že se máme vrátit druhý den.
Noé nám poté pomohl vypracovat vlastní, konkrétní návrh řešení stravování. V úterý jsme jej měli zanést na úřad s jasnou instrukcí nenechat se odbít za žádných okolností. Předložili jsme kalkulaci a bylo nám řečeno, že se odpoledne pan X sejde přímo se starostou a další den se máme dopoledne zastavit pro odpověď.
Druhý den dopoledne jsme ale pana úředníka hledali marně. Prý odjel a nikdo pořádně neví, kdy se vrátí. Můžeme to prý ale zkusit odpoledne. Byl to pech. Pochodovali jsme do centra skoro půlhodinu a vracet se zpět domů, když jsme odpoledne stejně museli vyrazit učit do Buenavisty, nemělo smysl. Sekretářka se na nás omluvně usmála se slovy, abychom tedy přišli ve čtvrtek ráno.
Autobus do Buenavisty nám ujel, řidič si nás patrně nevšiml, neboť na zastávce ani nezastavil. Museli jsme se tak vydat pěšky až k hlavní silnici a tam doufat, že v některém z projíždějících mikrobusů budou dvě volná místa. Jak takové čekání na mexické křižovatce vypadá, jsme pro vás natočili. Dlouhá chvíle byla nejen Pepovi.
Čekání na mexické křižovatce
Do mayské vesničky jsme dorazili už značně unaveni. K mému rozhořčení dorazila na pokračování kurzu dospělých jen hrstka studentů. Atmosféra na první hodině byla přitom fantastická. Byl jsem velmi zklamán. Přítomnost dvou nových, starších studentů, situaci jen zhoršila. Sotva uměli psát a práce s nimi byla bohužel beznadějná.
Těžké pořízení s dospělými studenty, jež sotva umí psát
A tak jediným pozitivem celého dne zůstal nadšený povyk nejmladších Lindiných studentů z prvního stupně indiánské základky. To jsou hodiny, které vám vlijí krev do žil, když se nic ostatního nedaří.
Nadšené děti
I následující den dopoledne jsem se vydal do centra města na úřad. Cestu už jsem znal zpaměti. Dalších třicet minut chůze po asfaltové silnici pod palbou žhnoucích paprsků. A znovu podobný výsledek a potupný návrat s nepořízenou. Pan úředník má právě velmi důležité jednání a nemůže mne přijmout.
Začala mi docházet trpělivost. Trval jsem na tom, že s ním potřebuji mluvit, že takto už to dál nejde. "Dobře, přijďte tedy mezi čtvrtou a pátou odpoledne", pokývala soustrastně hlavou sekretářka. Cestou domů jsem přemýšlel, zda-li nebude lepší to tady prostě zabalit a vyrazit jinam. Očividně nás tu nikdo nebere vážně.
Odpoledne mi na cestu do města půjčil bicykl náš nový kamarád a soused Jimmy. Sympatický šestačtyřicátník z Oregonu, který tu žije již pět let. Seznámili jsme se s ním teprve před pár dny. Pozval nás domů a vyprávěl několik historek o tom, kterak se tu se svojí ženou snažili místním pomáhat a pokaždé jejich úsilí přišlo vniveč. Jeho žena to letos v květnu vzdala a vrátila se zpět do Států. Jimmy a jeho přátelé byli vůči možnosti, že se skutečně dočkáme zajištění stravování od města, velmi skeptičtí a hlavně Jimmy se snažil hledat alternativy, jak nám v naší situaci pomoct.
Na kolo jsem usedal s rezignovaným úsměvem. Konečně se tu objevil někdo, kdo nám rozumí. Člověk západního smýšlení. Někdo, kdo může chápat, jak se po třech týdnech téměř každodenního doprošování s nulovým posunem vpřed cítíme. Tušil jsem, že do města stejně vyrážím nejspíš zbytečně a začínalo mi to být jedno. Prostě to tady zabalíme.
Když jsem na úřad přijel, bylo mi řečeno, že pan X má jednání a že mám tedy počkat. Po dvaceti minutách ale přišel jiný úředník a sdělil mi, že pan X právě odjel a že se mohu vrátit druhý den ráno. To tady prý určitě bude. Můj další návrat s nepořízenou něpřekvapil ani Jimmyho, ani Lindu.
V pátek ráno jsem na úřad dorazil již po půl deváté. Pan X prý do práce zatím nedorazil, a protože má flexibilní pracovní dobu, nikdo mi nemůže říct, kdy vlastně přijde. A tak jsem se rozhodl setrvat. Po hodině a půl jsem se konečně dočkal.
V kanceláři jsem vyjádřil přání, abychom si nalili čistého vína. Pokud o naši práci město nestojí či nemá peníze, aby dostálo svým závazkům, je to OK a my se přesuneme jinam. Jen to potřebujeme vědět. Nelze tu donekonečna čekat, pracovat a ještě si muset hradit stravu z vlastní finanční rezervy. Nejde ani tak o nás, jako o příští dobrovolníky, které by do těchto podmínek nebylo možné posílat. Požádal jsem pana X, aby osobně promluvil se starostou a my se po víkendu dozvěděli, máme-li zůstat, či máme-li zrušit rozběhnuté kurzy a stěhovat se připravovat půdu jinam.
Pan X provedl několik telefonátů, aby zjistil, že náš návrh realizace stravování leží od pondělí pod hromadou dalších papírů na sekretariátu starosty. Prý se to poněkud zašantročilo, ale teď už se to začne skutečně řešit. Mám si zavolat v pět odpoledne, abych zjistil, co dál.
E-mailem jsem vysvětlil kolegům v ČR situaci a poprosil o návrhy dalších, krizových řešení. Noého jsem požádal, aby panu X zavolal odpoledne on.
V pět hodin mu ale telefon nikdo nezvedl.
-------------------------------
Na cestu spolu s Filipem a Lindou vyrazil i malý Pepa, který bude Lindě pomáhat s výukou dětí. Zde je další část jeho soukromé fotogalerie z cest.
N-u-u-u-u-u-u-u-d-a-a-a-a-a-a-a-a
J-i-i-i-i-i-i-i-i-i-i-z-d-a-a-a-a-a-a-a-a-a
