K prvnímu rozhovoru naší nové série o sportovcích Českolipska jsme si vybrali reprezentanta královny sportů – lehké atletiky. Josef Adámek (19) vystřelil jako kometa a každým závodem si zvyšuje svůj osobní rekord, letos získal první individuální medaili na mistrovství republiky, a hned zlatou. Jeho sportovním vzorem je italský výškař Gianmarco Tamberi, trénuje pětkrát až šestkrát týdně a letošní rok přešel na hostování z AC Česká Lípa do Athletic Club Ústí n./L.
Atletice se věnuji asi tři a půl roku, ale není to jediný sport, který jsem kdy dělal. Od mala jsem hrál fotbal, a právě někdy v patnácti letech jsem přesedlal na tento individuální sport. Ke skákání jsem se dostal, jak jinak, kvůli holce. Řekla mi, že mám talent a jestli bych to nechtěl zkusit. Talent mi byl v tu chvíli jedno, protože já to dělal jen kvůli ní. Později jsem slyšel větu: „Budeme jen kamarádi,“ no a od té doby chodím s atletikou.
Míčové sporty mě baví a nebojím se říct, že mi celkem i jdou. Jak jsem už prozradil, fotbal jsem hrál a u volejbalu nebo basketu zase hodně těžím ze své výšky a odrazu.
První vítězství si nepamatuji, ale vzpomínám si na první závody. Byl to krajský halový přebor v Jablonci nad Nisou a skončil jsem, tuším, třetí.
Samozřejmě, že bych za Lípu závodil rád, ale není tu tolik atletů, aby se dalo poskládat lepší družstvo než do krajského přeboru. Takže každý, kdo chce skákat vyšší soutěže, musí někam na hostování. Já jsem se letos rozhodl pro Ústí nad Labem.
Liberec a Jablonec jsou ve stejné lize jako Ústí, které mi však nabídlo nejlepší podmínky.
Když vyhrávám, tak mi konkurence vyhovuje. Teď ale vážně, třeba v nižších kategoriích se mi zdá, že je konkurence větší a s ohledem na věk se skáče výš, než třeba u nás. Bohužel, ne tak často těmto skokanům vydrží forma a zdraví k tomu, aby mohli úspěšně pokračovat.
Na konci měsíce srpna se v Kladně uskuteční MČR v kategorii do 23 let. Doufám v umístění nejvyšší.
Jako každý atlet mám sen, a tím je sen olympijský. Vydělávat si sportem by bylo krásné, ale prosadit se na takovou úroveň, to už je o dost těžší.
Ano… jíst, spát a být líný.
Je to těžší, než jsem si myslel. Snad tu maturitu na druhý pokus zvládnu. Spojit sport a studium na vysoké škole bude ještě horší.
Momentálně jsem přijat na vysokou školu do Liberce, obor pedagogika, specializace tělesná výchova a zeměpis.
Vždy dva dny před větším závodem jím věci, které mi sedí a po kterých vím, že se nebudu cítit těžce nebo špatně. Před tréninkem taky na kebab nechodím, ale že bych si každý den počítal přijatou vlákninu, cukr atp., to u mě opravdu nehrozí.
Strašné rád se kouknu na jakýkoliv sport v televizi. V době olympiády je to pro mě, jakožto fanouška sportu obecně, o to víc fajn. Na druhou stranu, když občas vidím, kolik lidí chodí na fotbal, třeba i na nižší soutěže, tak mi to je vůči jiným sportům trochu líto.
Je fajn vyhrávat, ale něco se tomu musí podřídit.