Předpokládám, že po opuštění Českolipského deníku máš teď na záhady dost času. Nad čím právě bádáš?
Volného času mám nyní skutečně mnohem více. V poslední době se věnuji paranormálním jevům a světu tzv. nemrtvých. Přesněji řečeno, vyprovázení mrtvých. To spočívá v tom, že se například na žádost rodiny spojím s duší zemřelého a vyprovodím ji na takzvaný druhý břeh, vysvětlím jí, co se stalo, kde se nachází, co má udělat, proč se nemá bát apod. Je to složitější na vysvětlování. Společně se svým kolegou Vojtou Vonšovským se rovněž věnujeme zdokonalení schopností jak vidět a cítit ty bytosti, které jsou kolem nás, ale běžným zrakem je nemůžeme normálně vidět.
Ty mi dáváš hned od začátku. Mým největším duchovním zážitkem bylo holotropní dýchání, po němž jsem se dlouho smiřoval s faktem, že existuje i něco, o čem se v materialistických učebnicích běžně nepsalo. Lidé během dýchání zažívají cosi jako reinkarnace, vzpomínají na dávno zapomenuté věci atp. Tenkrát jsem se to snažil materialisticky vysvětlit tak, že prostě se v tom stavu naladíme na nějaké vlny, které tady zůstaly, a my je nedokážeme za normální situace poznat. To mi vysvětli to Tvé „ladění“ na zemřelé?
Je to obřad, při kterém pomocí jistých textů přivolám duši zemřelého, cítím její přítomnost, vím, kde se nachází, co cítí apod. Následně se s ní spojím a komunikujeme spolu. Pak jí vysvětluji, co má dělat. Většinou u toho bývají i příbuzní zesnulého. Na tento akt se však musím několik hodin dopředu připravit, není to zas tak jednoduché. Vyprovázení mrtvých a umírajících sahá hluboko do dějin lidstva. Je velice důležité.
Která záhada Tě nastartovala? Kterou záhadu považuješ za tu opravdu první, která Tě nasměrovala k Tvému koníčku, můžu-li tomu tak říkat?
Zhruba před osmnácti lety jsem spatřil v jednom poničeném klášteře na Šumavě přízrak - ducha. Byl to tehdy pro mě velký šok. Bylo to ovšem i takové dobré, osudové, popostrčení, abych se o tento “svět“ začal mnohem více zajímat. Do té doby jsem o tom jen slýchal od jiných lidí. Za těch osmnáct let jsem se už několikrát setkal s těmito bytostmi.
Momentálně dost upřímně doufám, že žádného ducha nepotkám, ale kdyby se mi to stalo, co mám dělat?
Pokud jsi hodně silný, tak zůstaň na místě, uklidni se, dívej se kolem sebe, snaž se navázat kontakt. Pokud se bojíš, tak raději utíkej pryč. To je rada, kterou dávám každému. Není ostuda raději vycouvat.
Když jsem se jako malý v posteli bál, vždy jsem rozlišoval takové ty reálné hrozby a nereálné. Za nereálné jsem poměrně brzy začal považovat strašidla, za ty reálné třeba zloděje. Bál jsem se pak trochu míň. Máš to taky tak nastavené?
Je to trošičku komplikovanější. Každý člověk si kolem sebe staví různé hranice, zdi a ploty. Nejen kvůli jiným lidem a sobě samotnému, ale také proto, aby uvnitř toho svého světa mohl žít ve víře, kterou si sám určil. Třeba, že nic takového jako bubáci, duchové, strašidla, upíři neexistují. Já věřím, že existuje jiný svět, který sice zcela neznáme, ale je naší součástí. Proto se snažím naučit se poznávat a identifikovat ty, kteří k nám z tohoto světa přicházejí, kdo jsou, co chtějí a zdali jsou nebezpeční. Člověk se pak často přitom i dost zapotí.
Máš vůbec nějakou hranici mezi nereálným a reálným?
Klasické hranice já osobně už roky nebuduji. Je totiž velice složité určit a přesně definovat, co je vlastně reálné a nereálné. Jistě znáš nějakého léčitele. Lidé k němu chodí a on jim pomáhá a uzdravuje je. Je to reálné? Někdo řekne, že ano, jiný namítne, že je to podfuk a hloupost. Kde je pak ta mezní hranice? Co lidé, kteří se modlí, aby jim Bůh pomohl, a oni se skutečně uzdraví, i když jim lékařská věda nedávala žádnou naději. Je to nadpřirozený zázrak, nebo realita? Já říkám, že v našem světě je vše možné, jen se musíme naučit tyto věci vnímat a alespoň trošičku v sobě připustit, že je to možné. Tedy i to, že jsou duchové, kteří k nám přicházejí a chtějí nám například něco sdělit.
Přiznám se, že jsem v pohodě a se zaujetím četl Tvé články o tajných zbraních z druhé světové války, ale prakticky jsem nebyl schopen dočíst Tvé příspěvky v časopise ChristNet. Zjevení Ježíše a podobné věci jsou pro mě už prostě za tou hranicí reálnosti. Jak to vnímáš Ty?
Tak trochu jsem ti odpověděl v předešlé otázce. Vymezováním nejrůznějších hranic se tak člověk dobrovolně okrádá o tu možnost poznání. Je v jakési ulitě. Před několika lety mě kontaktoval jistý muž, který se setkal s duchem svého zemřelého otce a dokonce s ním mohl krátce i pohovořit. Bylo to pro něj zděšení, ale i vysvobození zároveň. Do té doby totiž na “duchy“ nevěřil a myšlenku nadpřirozena rezolutně zavrhoval jako bludaření. Nakonec musel svůj pohled přehodnotit a to bylo pro něj asi to nejhorší. Připustit, že je to možné. V jiném případě mě kontaktovala žena, kterou její despotický manžel trápil. Chtěla, abych na něj magicky zaútočil. Bylo složité jí vysvětlit, že to není dobrá cesta, že on sám bude brzy potrestán. A to se také stalo. Každý člověk, který páchá zlo, ubližuje druhým, pomlouvá jiné, ponižuje je, je plný nenávisti, zahořklosti, jedu, podlosti a závisti, bude jednoho dne sám vystaven takovému tlaku. Nakonec zůstane opuštěný, nemocný a zavržený. Jak se říká, boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Zrovna nyní sleduji osud jedné ženy, která v touze po moci a kariéře ublížila celé řadě lidí ve svém okolí. Nyní se jí to začíná vracet a ona se nervově hroutí a řada lidí se od ní odvrátila.
Skoro jako bych věděl, o kom mluvíš …
To je možné. Takových lidí je však více. Je ovšem velice poučné pozorovat jejich další osud. Žádný strom totiž neroste do nebe.
Pojďme k tomu, co mě baví více. Kdysi jsem četl velkou kritiku Tvých výzkumů v Horní Libchavě, prý je hloupost, aby tam něco jako továrna na létající talíře existovalo. Jak daleko jsi s výzkumy nyní?
V tomto výzkumu už nepokračuji. Byla to spíše dobrodružná výprava za hledáním tajemství zámku a jeho okolí. Obnášelo to hodiny studování starých písemností a vypovědí lidí, kolem zámku je ještě spousta nezodpovězených otázek. Například kam se poděl nacistický archív, proč zde působila skupina SS Malta a další. Byl bych ovšem rád, kdyby v tom někdo pokračoval dál a objasnil některé záhady, které se právě k zámku v Horní Libchavě vztahují.
Na jaká další místa na Českolipsku bys mohl naše čtenáře upozornit? Poraď mi námět na tip na výlet.
Těch míst je několik. Nebudu jmenovat hrad Houska, který snad každý dobře zná. Spíše bych upozornil například na vrch Ortel, zámek Lemberk, Jablonné v Podještědí, Luž, Deštnou, Modlivý důl, Záhořínskou kapli, kostel ve Volfarticích či na okolí Žandova, kde měl podle pověsti stát hrad Rachvala, a nebo na Kuřivody, kde měl stát hrad Urlo.
Která záhada je vůbec tvoje nejoblíbenější?
Těch je řada a nedají se klasifikovat. Pro mě osobně nejzajímavější bylo bádání na Zelené hoře ve Žďáru nad Sázavou, v klášteře v Kladrubech, mapování výskytu upírů a jejich hroby, ale také odkrytí podstaty tajemného řádu Zeleného draka. Úspěchem je i to, že se nám podařilo na dálku pomoci jedné mladé ženě z Orlických hor, která byla obětí astrálních magických útoků. Podařilo se nám tyto útoky odvrátit a zabránit v jejich pokračování. Bylo to ale dosti náročné.
Mluvíš stále v množném čísle. Je vás v České Lípě a okolí více, jste nějak organizovaní?
Ano, je nás v České Lípě několik. Organizovaní ovšem nijak nejsme. Není důvod. Scházíme se doma nebo v přírodě a pracujeme na zlepšení svých schopností. Musíme se neustále učit.
Budeš pokračovat v novinářské dráze?
Dvanáct let jsem pracoval v Českolipském deníku a chtěl jsem si od psaní na čas odpočinout. Dostal jsem ovšem několik zajímavých nabídek na externí spolupráci, a tak zvažuji návrat k psaní.
-----------------
Milanu Doležalovi je 39 let, zhruba dvacet let se věnuje oblasti tajemna, paranormálním jevům, mystice a hermetickým vědám. Je ženatý a má čtyřletou dceru. Zajímá se o muziku. Má rád hudbu skupin Red Eye, V tunelu, Lingers, Konec chemického posypu atd. Rád chodí do divadla a má rád lidi, kteří mají v sobě kouzlo a ducha. Velice rád se toulá večer po lese a chodí po horách. Má několik přátel, kterých si velice cení a váží.
