Prvních několik dnů s mojí novou rodinou jsem se snažila aklimatizovat, začít si zvykat na časový posun a držet údivem otevřenou pusu zavřenou.
Můj nový dům se mi na první pohled moc zamlouval. Krb v obýváku, roztomilé dětské pokojíčky, terasa (ač s výhledem do nikam), a hlavně můj nový pokoj, s mojí vlastní šatnou a mojí vlastní koupelnou! :) A ta ohromná postel! Když si vedle ní stoupnu, mám jí až k pasu, a ač jsem stále plně nepochopila význam všech dek a přikrývek, co jsou na ní, s vidinou, že budu spát jako princezna, jsem se do ní zamilovala.
Můj dům se mi na druhý pohled už tolik nezamlouval. Papírová konstrukce se otřásá v základech, když někdo jen projde po chodbě. Zpívat si pak člověk nemůže ani ve sklepě, aby to neslyšeli všichni ve všech ložnicích. Takže když vstávají děti (v sedm ráno!), vstávají všichni. Moje milované spaní do oběda bude odteď jen krásnou vzpomínkou na Čechy.
Když jsem psala, že Glen Mills je vesnička, nemohla jsem to vystihnout přesněji. Naše sousedství zahrnuje 13 dalších domů, zhruba podobných tomu našemu. Všude okolo les a žádný chodník. (Čili tady nejezdí každé ráno kluk na kole a nehází do zahrad noviny, čímž se rozplynul další americký sen.) Bez auta je tu člověk jako bez nohy. Proto jsem taky byla neskutečně ráda, když se mě hned po dvou dnech moje hostmum Kim zeptala, zda jsem připravená na zkušební jízdu po amerických silnicích. Nemohla jsem se dočkat! Sedly jsme si do auta, já si automaticky nastavila zrcátka, nastartovala a připravila se vycouvat z příjezdové cesty do ulice. Kim mě s vystrašeným výrazem zastavila. Zeptala se mě, zda vím, že ten pedál napravo je plyn. Kývla jsem na souhlas. No a ten vedle něj je brzda. Opět jsem kývla. A pak se mě zeptala, zda vím, že u nich se jezdí vpravo. Zmateně jsem kývla potřetí a snažila se jí vysvětlit, že to v Čechách taky. Toho jsem si i mohla všimnout, když mě autem o dva dny dříve vyzvedávala na nádraží. Kim si viditelně oddechla a my mohly jet. Řízení jako takové je v Americe jednoduché, snad všechna auta jsou tu v automatu a na každé křižovatce je buď stopka nebo semafor. Před každou značkou STOP je značka upozorňující na blížící se značku STOP a v odbočovacím pruhu je mimo šipky nad hlavou pro jistotu ještě napsáno, že je to odbočovací pruh. Nejdříve jsem se zarazila nad značkou Neodbočujte na červenou, ale později jsem pochopila, že pokud tam není, je dovoleno na červenou odbočit. I přes tu jednoduchost řízení bych ale nejméně polovině Američanů řidičák nedala. Nepoužívají blinkry, natož pak zpětná zrcátka, pruhy mění bez ohledu na ostatní auta, při zastavení na červenou dobržďují až v křižovatce, aby co nejvíce překáželi ostatním. Jejich nelogické americké řízení vede k mému logickému používání spooousty nehezkých českých slov. Co pak může Američanům celý svět závidět, je cena benzínu, která je přibližně 18 korun za litr.
A co Američanům svět závidět nemusí, je jídlo. Teda spíš „jídlo“. Kim mě vzala do obchodu s tím, že se pokusíme společně zjistit, co by měla kupovat pro mě. Byla jsem tu teprve tři dny, samozřejmě jsem neměla odvahu si říct, co bych ráda, zvlášť když jsem viděla ty ceny. Jen jsme prošly první uličkou, snažila jsem se přestat přepočítávat na koruny, protože to bych si zřejmě nekoupila ani rohlík. A vlastně ten bych si každopádně nekoupila, protože žádné jemu ani vzdáleně podobné pečivo tu nemají. Chlebů jsme prohlédli také nespočetné množství, ale žádný nevypadal pro mě aspoň trochu česky a jedle. (Jen pro zajímavost, nekazí se a netvrdne! Po čtrnácti dnech ve špajzu vypadá neuvěřitelně stále stejně. (Jestli chutná nevím, bojím se to zkusit.)) A snad celou druhou půlku obchodu tvoří mrazicí boxy. Dá se koupit jakékoliv jídlo, na které si vzpomenete - hotové, zamražené, po pěti až dvaceti minutách v mikrovlnce připravené k večeři. To se mi na první pohled naprosto zamlouvalo, protože jsem vařit neuměla a nechtěla. Na druhou stranu mě (ne)chuť jídla k vaření brzy donutila. Moje kuchařská neschopnost byla důvodem k mírnému strachu, co budu muset vařit pro děti. Zbytečně. Jejich neměnný jídelníček obsahuje věci jako špagety, hamburger namazaný sýrem a navrch marmeládou, zase špagety nebo třeba chleba s medovou šunkou a s tatarkou místo s máslem, a nebo opět špagety. Zbytek je potřeba vidět, nedá se popsat. Pro mě bylo paradoxem, že naopak, když jsem si já dala něco úplně normálního – kečup na těstoviny, obě dvě starší děti se mě znechuceně ptaly, zda to opravdu budu jíst. Hodně se tu dbá na to, co je zdravým jídlem a co ne, zároveň se tu také myslí, že brambůrky zdravé jsou. Trochu se divím, že používáme přirovnání To by ani pes nesežral... Poté co jsem viděla tady, Američani psí hranici ještě o kus posunuli. Jen dodám, teď už vařit umím!
Ať byla Amerika v mých představách jakkoliv šílená, zdaleka to neodpovídalo realitě. Chybí málo a tipla bych si, že jsem doletěla na jinou planetu spíš než na jiný kontinent. Lidi jsou jiný, móda je jiná, auta jsou jiný, silnice jsou jiný, jídlo je jiný, města vypadají jinak, obchody jsou jiný, školský systém jinak... Všechno je jiný. A jakoby toho na jednu českou holku nebylo málo, nezapomeňme na jiné jednotky, kdy místo Celsia tu máme Fahrenheita, místo litrů galony, místo kil libry a místo metrů míle, lokty, palce a kdo ví co ještě.
Mohla bych psát nekonečné stránky o tom, co všechno mě v Americe překvapilo a stále překvapuje. V „předškolách“ čtyř a pětileté děti umějí číst, mateřská trvá jen tři měsíce, počítač počítá v restauraci dýžko, které máte zaplatit a tiskne ho na účet... Američani věří, že jsou ve všem lepší a modernější než zbytek světa. Pravidelně dostávám otázky: Máte tohle v Československu taky?
Ač asi zním značně pesimisticky, nechci tím říct, že všechno tohle JINÉ znamená horší. A i přes všechny šílené zápory - vždyť já to mám teď do New Yorku stejně daleko jako vy z Lípy do Prahy. A už jen proto si myslím, že si tu zvyknu :)