Karel H. – 24. DEN (dopoledne)

Bolela mě z těch proleženejch postelí záda, takže k ránu už jsem víc hledal polohu, než spal. Ale cigáro na verandě bylo super. Zdola od koupaliště stoupala mlha, všude klid.

Děcka se asi v noci dost vyčerpaly, navíc jsem jim neřek, kdy se pes zase zavře, takže se jim z chatek moc nechtělo. Jeden kluk se chystal močit z okna, ale když mě zahlíd, zase rychle zapad. Chudák! To já si došel ke svému stromku hned, abych při cígu nemusel myslet na plnej močák.

Kdypak ten magor dole otvírá? Ani jsem netušil, kolik může bejt hodin, ale podle mě chvíli po sedmý. Tak takhle brzo určitě ne.

Trochu jsem se přivoblík a šel se projít kolem nádrže. Když jsem byl až vzadu u lesa, dostal jsem nápad: celý jsem se svlíkl a vlezl do vody. Měla snad pět stupňů. To jsem nečekal, ale nechtěl jsem to vzdát a stejně jsem nakonec uklouz a vlítnul tam dřív, než jsem začal s nějakým osvěžováním. Chvíli jsem si nadával, ale pak mi tělem začala prostupovat taková řezavá horkost. Uááá, to bych potřeboval denně. Můžu teď s klidem vynechat sprchu. Dal jsem pár temp a pak si řekl, že už by to mohlo stačit. Stačí malej hrdina. Trochu jsem to nevychytal s ručníkem. Nezbylo mi teda než se oblíct mokrej, než mě někdo uvidí.

V chatce jsem se převlík, mokrý hadry hodil přes zábradlí na verandě a ještě zalez do postele. Asi i klimbáka posilováka jsem dal.

Když jsem zase vylez, bylo po mlze a učitelky shromažďovaly děti před cestou na snídani. Už zase měly ten typicky zarputilý výraz. Škoda, když se chystaly na večerní šuk, působily lidštěji.

„Tak co pes, nikoho nesežral?“ prohodil jsem místo pozdravu.

„Dobrý den,“ řekly mi nemastně, neslaně.

No počkejte, mršky, až zase budete potřebovat výpomoc. Teď jsem ani nevěděl, jestli se k nim mám přidat. Ale proč ne? Navíc bude dole Franta, třeba pro mě bude mít více vděku.

Raději jsem je předešel, aby mi nikdo nezasedl včera zajetý a oblíbený stůl na terásce. Fanda nikde, ale cikán už vyhlížel.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ho neformálně a myslím, že i on mě rád viděl.

„Dáte si párky jako děti?“ Evidentně si nechtěl komplikovat život tím, že by mi nabízel nějaké jiné jídlo.

„Ale klidně. K tomu čaj a to tvoje skvělý kafe.“

„Je fakt skvělý, mám presovač, co tady široko daleko nikdo nemá. Jo a párky s čajem máte ode mě grátis. Děti to stejně všechno nesnědí, se to ztratí.“

To byl teda obchodník.

Úči překvapily, sedly si ke mně. Slovo si zase vzala ta vyšší: „Ještě jednou díky za ten večer. Jen jsme si tak potřebovaly odskočit, odpočinout si od nich. Trochu jsme přecenily síly, když jsme si je vzaly na tři dny.“

„V pohodě. Taky jsem si to užil.“

„A co mají stále s tím psem?“

Převyprávěl jsem jim celou story. Chvíli se smály, pak jim došlo, že pro rodiče by to nemusela bejt zase tak skvělá historka.

„Hlavně to nejde použít dvakrát,“ naznačil jsem jim, že dneska by s podobnou pomocí počítat neměly.

„A co budete dělat vy celý den?“ zeptala se zase ta, co byla zřejmě mluvčí. I když z lumpáren po nocích bych spíš podezříval tu druhou.

„Nevím, půjdu se někam projít.“

Trochu jsem doufal, že mi nabídnou, abych šel s nimi, ale místo odpovědi se vrhly mezi děti, který se začaly rvát o párky. Musely je pacifikovat jak levicové demonstranty na Prvního máje.

Když se ke mně vrátily, měl už jsem svůj párek snědený a pochutnával si na fakt dobrým kafi. Dal bych si k němu retko, ale kupodivu mi to přišlo nevýchovný. Pokusil jsem se vrátit k tématu: „Půjdu někam na výlet. Můžete mi něco doporučit?“

„Jasně, pojďte s námi na Lemberk.“

Brrr, ze zámků jsem měl osypky. Procházet místnostma, kde kdysi někdo stoloval, souložil, kouřil dýmku a debatoval o nesmrtelnosti chrousta. Zámky mi vždycky přišly sterilní, se všemi těmi věcmi, co komunisti rozkradli po celý republice. Měl jsem raději hrady bez průvodců. Ale mohl jsem jít kousek s nima a pak se někde trhnout.

Stal jsem se pedagogickým dozorem. Moc se mnou nediskutovaly a šouply mě na konec.

„Nikdo nepůjde za tímhle pánem a nikdo nepůjde před náma!“ zavelely. „Držte se na pravý straně, jsme útvar. Víte, co je útvar, ne?“

Pár dětí zabrblalo, ale vzápětí jsme se husím pochodem vydali do centra Jablonného. Neustále jsem na někoho řval, aby se držel víc u kraje, zatímco úči vpředu byly úplně v klidu a časem se staly imunní vůči mému upozorňování. Nezpotil jsem se ani tak fyzickou námahou, jako spíše nervozitou z toho, do jaké role jsem se vcelku dobrovolně dostal.

Na náměstí daly dětem rozchod a většina z nich se vrhla na stánek se zmrzlinou. Já jsem zamířil ke znaku Spořitelny, ale nepochodil jsem. Prý by neměl být problém vybrat si eura přímo v Německu kartou. No jo, problém by to nebyl, kdybych měl kartu.

V nouzi největší jsem zašel do vietnamskýho krámku u parkoviště. Tihle kluci asijský si poradí s každým problémem.

Nejdřív mi samozřejmě řekli, že to nejde, ale stačilo chvíli nalejhat a bylo po problému. Dali mi teda ďábelský kurz jedna ku třiceti, ale bylo mi to dost jedno. Jen jsem nechtěl lítat po Německu bez vindry a s jalovou chutí na dunklbír.

Učitelky se mezitím dohodly, že na Lemberk nepůjdou. Dětem se tam prý moc nechce a aspoň ušetří peníze. Sešli jsme teda jen dolů k rybníku, tam se plácli do trávy a hráli hry. Honěné jsem se neúčastnil, ale když došlo na mrkanou, vrátil jsem se do dětských let.

„Jsme sudý,“ konstatoval jeden chytrolín.

„Tak může hrát pán správce, ne?“ doplnil ho jinej.

Navrhl jsem sice, že s nima může hrát jedna z učitelek, ale těm se zřejmě zalíbil nápad s náhradním řešením v podobě mé osoby.

Ty vole, seděl jsem tam na bobku a nade mnou nohatá puberťačka dělala, že nepodvádí. Měl jsem pramalou šanci jí uniknout, takže jsme se hned u prvního pokusu o můj útěk vystřídali. Teď to bylo ještě horší: dřepěla na bobku ona přede mnou a já jí čuměl na kalhotky vylejzající z tepláků. To bylo teda fakt něco na mě. Radši jsem ji ani neplác, když se pokusila zdrhnout. Při mým štěstí bych ji určitě chytil za ty spoďáry a přerval v nich gumu.

„A teď Městečko Palermo,“ navrhl zase ten chytrolín.

„Jo, jo, Palermo!“ ozvali se další.

Snažili se mi vysvětlit pravidla, ale bylo to marný. Jako mafiána mě odhalili hned v prvním kole. Ani vlastně nikdo nepokládal nějaké otázky. Prostě na mě ukázali a svorně řekli, že jsem vrah. Teda kromě jednoho, kterej prej byl mrtvej. Mělo to jednu výhodu: přestali mi říkat pane správce a nahradili to honosnějším označením pane vrahu.