Karel H. – 21. DEN (dopoledne)

Jako natruc mi musela zastavit ženská. Mě snad ten nahoře zkouší. Hrátky s čerty. Ne, ne, na Karla si žádný Lucius ani Solfernus nepřijdou. Klidně mi sem pošlete Claudii Schifferovou, já končím. Celibát. Tečka. Zeptal jsem se jí jen, kam jede.

„Kousek, přejedu kopec, pak odbočím na Kytlici. Jestli jedete do Varndorfu nebo Rumburku, tak moc neposloužím.“

„Ne, dobrý, vyhoďte mě, než odbočíte.“ A pak jsem mlčel. Jestli si chtěla pokecat, měla smůlu. Ale spíš jí to bylo jedno. Soustředila se na jízdu.

Ještě jsem poděkoval a napodruhé zavřel trochu ojetou fabii.

Odbočila doleva a já jen chvíli přemejšlel, co dál. Stopovat se mi nechtělo. Za prvý jsem nevěřil, že by mi tady někdo zastavil, takový štěstí podruhý mít nebudu. Za druhý jsem měl ve Vanďáku dost známejch a já potřeboval bejt sám. Ale co to jídlo? Bez něj byla blbost se vydat do hor. Pár hodin ještě vydržím, řekl jsem si, a pod Luží určitě bude otevřená ňáká hospoda. A taky bych mohl sejít dolů do Podluží a normálně si nakoupit, tam krámek bejval. A pak frrr do Německa.

Rozhodl jsem se moc to neřešit a začal úzkou silnicí stoupat pod nejvyšší horu Lužických hor. Bylo mi najednou blaze. Dvacátý den, vlastně už dvacátý první. Kurva, co je vůbec za den? Došel jsem do lesa a sednul si na první trochu vhodnej pařez, vytáh deník, dopsal si toho co nejvíc ze svejch hovorů s Vlastou (abych na ni mohl v klidu zapomenout). Tak úterý, vyšlo mi, když jsem si dny pořádně přepočítal. Bál jsem se pondělka, to by taky mohli mít všude zavřeno. V těhle končinách se určitě komoušský pondělky stále držej.

Musím si vymýšlet nějakou zábavu, trudnomyslnost je děsná. Je jasný, že komunikovat musím. Aspoň s deníkem. Rozhod jsem se, že si budu zapisovat každou blbinu, co uvidím, kdo mě zaujme, nad každým mravencem se zamyslím. Kam jde a proč. Jen tak nebudu mít potřebu se hned s někým seznamovat. Moc potřebuju bejt sám. Ale je to vůbec zdravý, takhle se v sobě nípat?

Tak třeba teď mě nejvíc zaujal ten horský hřeben, který se přede mnou vzepjal, když jsem začal stoupat. Impozantní, pár metrů nad mořem a takovej nářez. Skoro to vypadalo, že do něj mraky narazí, ale pak se zvedly a zamířily někam k Německu. Pluly si, kam jim vítr poroučel. Konečně jsem se cejtil trochu svobodný. Chtěl bych být jako oni, jen se nechat vláčet světem a nemyslet furt na jídlo, pití, ženský, spaní.

Zase jsem zastrčil sešit do báglu a ušel asi kilák do kopce. Cigárko jsem si dal u Sirnýho pramene. Teda u Sirnýho… na ceduli psali, že tam žádná síra není, že je to železo. Tak jsem se aspoň poučil. No a hlavně celý zbytek dopoledne ani noha. Dokonce ani v Horní Světlý jsem nikoho nepotkal. Mrtvo, vlastně to tady neznám ve všední den. Párkrát jsem tady byl na lyžích o víkendu a to ani nebylo kde zaparkovat. Teď byla z ňáký zahrady za živým plotem slyšet jenom sekačka. Jinak vylidněno.

Napadlo mě se tady někde ubytovat. No jasně, říkal jsem, že samota v lese. Ale to může bejt potom. Vyspím se někde v klidu na posteli, večer pivko, postupně se aklimatizuju na samotu. A tady stejně nejsou žádný pořádný převisy a je to rezervace nebo nějak jinak chráněná oblast. Ani nevím, jestli se to smí, jen tak někde spát pod širákem. A proč by se nesmělo? No paráda, jsem sám čtyři hodiny a už se ve mně perou moje dvě já. Myslím, že by to moh bejt rozumnej kompromis pro začátek – ubytovat se a zakázat si jakoukoliv komunikaci s lidma. Samozřejmě kromě tý nutný – jako ve smyslu: „Ještě jedno pivo si dám. Nedá se u vás přespat? Zaplatím!“

Tím jsem vyřešil dilema, jestli jít nahoru, nebo dolů. Krámek ještě počká. Kdybych nahoře žádný spaní nesehnal, bude ještě dost času sejít do údolí, předzásobit se a vyrazit někam úplně jinam. Třeba ale Luž mě lákala. Byl jsem na ní, ale jenom když byly děti malý.

Vystoupal jsem teda ještě pár vejškovejch metrů a došel na parkoviště před chatou Luž. Dvě auta, jinak i tady klid. To by v tom byl čert, abych nějaký spaní nesehnal. Podle reklam tady musely fungovat aspoň tři hospody, ačkoliv jsem věděl jenom o jedný a do tý jsem chvíli po poledni vlezl.