Další den ráno jsme museli vstávat asi v šest. Celá rozespalá jsem se vyhrabala z postele, vyčistila si zuby a navlíkla na sebe to nechutně zelené tričko, které jsme museli mít všichni na sobě. Potom jsme šly s holkama na snídani.
Snídaně taky nebyla žádná sláva. Dala jsem si kafe a doufala jsem, že mě aspoň trošku postaví na nohy, bohužel bylo pěkně hnusné a nedalo se vůbec pít. Snědla jsem jeden muffin a nějaké ovoce. Po snídani jsme se měli sejít v konferenční místnosti, kde se konala prezentace, která byla jen pouhou ztrátou času, protože za prvé nikoho nebavila a každý si hrál s telefonem a za druhé nám neřekli vlastně vůbec nic, co bychom už někde jednou neslyšeli.
Když prezentace skončila, museli jsme se rozejít do svých týmů, do kterých jsme byli rozřazeni už při příjezdu. Každému týmu byla přiřazena nějaká barva. Já jsem byla zařazena do týmu modrého, a tak jsem se vydala hledat místnost, která patřila našemu týmu.
Sešlo se nás tam asi tak dvacet. Bylo tam plno Italů, Španělů a já, jedna jediná Češka. Neměla jsem si tak s nikým pořádně co říct, a tak mě to nudilo ještě mnohem víc, než ostatní, všichni se totiž bavili jen italsky nebo španělsky. Pak se tam zjevila vedoucí našeho týmu, taková nepříjemná paní už od pohledu. Potom jsme asi 2 hodiny museli hrát nějaké přihlouplé hry, abysme se seznámili. Nějak jsem nepochopila, proč jsem se musela seznamovat s lidmi, které jsem viděla pár hodin a už je stejně ani nikdy v životě neuvidím. Navíc to nikoho vůbec nebavilo, stejně jako ta prezentace a všichni byli akorát otrávení.
Potom jsme dostali 10 minut na to, abychom si vzali nějaké věci a měli jsme se sejít dole v hotelu u výtahů. Za 10 minut jsem musela dojít do pokoje, převlíct se, vzít si tašku, do ní naházet nějaké věci a sejít zase dolů. Mezitím ještě na pokoji byla pokojská, která nám přestavěla celý pokoj vzhůru nohama, takže jsem dost věcí nemohla ani najít. Myslím, že nikoho asi nepřekvapím tím, když řeknu, že jsem to nestíhala. Vlastně nikdo to nestíhal.
Když jsme se konečně všichni nějak dostali dolů, vedoucí všech týmů na nás divně koukali s otázkou, kde sakra vězíme tak dlouho. No, co je to za otázku? Když jsme museli trávit dvě hodiny absolutně nesmyslnou činností a pak nám dají 10 minut na to, abychom se připravili na den běhání po Manhattanu, tak ať se nediví, že jdeme pozdě.
Potom každý dostal svačinu na celý den. Balíček obsahoval nevábně vypadající bagetu, dvě vody, rozdrcenou sušenku a balíček čipsů, který byl asi jako jediný poživatelný z celé svačiny. Někteří odvážní jedinci si dali i tu bagetu, ale i tak ji pořád většina lidí raději nemilosrdně zlikvidovala. Konečně jsme nasedli do autobusu a jelo se do centra. Centrum New Yorku bylo ale zacpané, a tak jsme spíše popojížděli, než jeli. Když jsme po takové době dopopojeli k Empire State Buildingu, všichni jsme nadšeně vyskákali z autobusu, dostali jsme vstupenku a šli jsme ke vchodu. Uvnitř bylo plno lidí, a tak nebylo úplně jednoduché se dostat k výtahu, který vás vyveze do patra, kde musíte projít bezpečnostní kontrolou a až pak můžete jít k výtahu, který vás vyveze až na samotný vršek ESB. Jenže, bylo tu zase dost lidí a muselo se tu čekat, a tak nějaký chytrák od CIEE řekl, že nebudeme čekat, že nemáme čas a že půjdeme nahoru pěkně po svých. Hlavně, že na přihlouplé seznamování čas byl. Všichni v tu chvíli začali nadávat, já samozřejmě taky. Jen šílenec by šel tolik pater dobrovolně. A navíc v takovém vedru.
Když jsme se po takové době doplazili nahoru, všichni jsme si oddechli. Konečně jsem před sebou měla dechberoucí výhled na celý Manhattan a už to nebyl jen pouhý sen. Ani představa. Ani fotka. Koukala jsem na to svýma vlastníma očima. Mohla bych tam stát klidně celý den, ale asi po deseti minutách nám ta nepříjemná paní oznámila, že musíme jít. Abych pravdu řekla, vůbec se mi nechtělo. Ještě jsem vyfotila v rychlosti pár fotek a doufala, že se sem zase brzy vrátím.
Další zastávkou byl new yorský souvenir shop, do kterého jsem se strašně moc těšila a pořád přemýšlela, co všechno si koupím. Obchod byl docela malinký, a když se tam ještě ke všemu nacpalo naráz asi 50 lidí, nebylo tam vůbec k hnutí. Ale i tenhle nepříjemný fakt mě nezastavil a už jsem měla v košíku dvě typická trička, jednu mikinu, propisku se svítící sochou Svobody, náramky, nějaké přívěšky a pohledy, které jsem ještě ani po více než třech měsících mého pobytu v USA neměla čas poslat. Doufám, že to ještě stihnu, než odletím domů.
Když jsme vyšli z obchodu, zahlédli jsme s kamarádem Starbucks. Zeptali jsme se té nepříjemné paní, jestli si rychle můžeme něco zajít koupit. S horkým Starbucksem v ruce nám odpověděla, že ne. Bylo by pěkně trapné letět po dvou dnech domů, a tak jsme se s ní raději nedohadovali, ale samozřejmě, že mezi sebou jsme ji dali všeljaká jména.
Potom jsme nasedli zpátky do autobusu, který nás dovezl k přístavu, ze kterého vyplouvala loď k soše Svobody. Rozdali nám vstupenky a nastoupili jsme na loď. Když jsme vypluli, tak se zatáhlo, navíc od té vody foukal ledový vzduch, takže mi byla docela zima. Potom dokonce začalo i pršet. Chci říct, že lilo jako z konve. A tak výlet ke slavné soše nebyl nic moc. A fotky taky ne. Navíc jsem si myslela, jak u sochy vystoupíme a budeme si ji moci prohlédnout více zblízka, bohužel mé představy se od skutečnosti dost lišily. Sochu jsem viděla jen z dálky, protože loď k ní ani nedoplula. I přes tato nepříjemná fakta, je ta socha úžasná.
Když loď doplula zpátky, už na nás čekal autobus a jelo se na večeři na Times Square. Když jsme tam dorazili, očekávala jsem, a určitě nejen já, že budeme mít aspoň chvíli rozchod. Jak naivní. Nic takového se nekonalo a museli jsme jít rovnou do restaurace. Cestou ke stolu jsem opět narazila na lidi z Česka, a tak jsme si sedli společně a užívali si téměř už naposledy, že se můžeme bavit česky. Myslím, že kdyby se soutěžilo o nejhlučnější a nejvysmátější stůl, vyhráli bychom to na plné čáře. Jak zábava byla super, tak večeře už nic moc. Sice byla formou bufetu, ale nacházely se tu věci jako ledové hranolky, které nebyly vůbec dobré nebo nějaké na pohled umírající hamburgery. Jediné, co nebylo tak strašné, byly chicken nuggets, a tak jsem si jich pár nandala, protože už jsem vážně po těch dvou dnech umírala hlady.
V deset už tam na nás opět někdo ječel, že už musíme jet a ať se rychle zvednem. Tak jsme zase naskákali do autobusu a odjeli, bez toho, aniž bychom se aspoň prošli po Times Square.
Když jsme přijeli do hotelu, museli jsme jít do konferenční místnosti, kde nám sdělili informace o odletech do hostitelských rodin. Dostali jsme nějaké další papíry, kartičky s pojištěním a visačky na kufry. Taky nám řekli, co dělat, když nestihneme let nebo prostě něco nepoběží úplně tak, jak má. Časy odletů se každému lišily, a tak někdo odlétal třeba ve dvě ráno nebo taky až ve dvanáct. Ještě než jsme se rozešli na pokoje, tak jsme se všichni rozloučili. Teda, myslím jen my, češi. Já měla odlétat v devět, ale i tak to znamenalo vstávat už v pět. Kamarádka z pokoje odlétala v sedm, a tak vstávala už ve tři a ta druhá měla jet na letiště až někdy po nás. Než jsme šly spát, tak jsme se ještě rozloučily a udělaly nějaké fotky. Přesně v pět ráno mi začal zvonit budík, a tak jsem se musela zvednout a jít se připravit.
Když jsem opouštěla pokoj a scházela jsem do přízemí hotelu, chtělo se mi brečet, protože teď jsem měla ještě k tomu všemu o jednu tašku navíc, všechno mi to padalo a bála jsem se, že s tím vším nepustí do letadla. Když jsem všechno dotáhla dolů, odevzdala jsem kartu od pokoje a zanedlouho jsem už seděla v autobuse, který mě vezl na letiště.
Když jsem přijela na Newark, musela jsem si jít sama odbavit kufr a vyzvednout letenky. Vlastně už tu se mnou nikdo nebyl, a tak jsem stála úplně sama někde na letišti, na kterém jsem v životě nebyla. Když jsem postavila svůj kufr na váhu, pán za přepážkou mi oznámil, že můj kufr má nadváhu. Už jsem přesně viděla, jak po mně za to bude chtít 150 dolarů, tak jsem mu ihned začala vysvětlovat, že jsem exchange student a že v tom kufru mám věci na rok. Začal se smát a řekl mi, že je to v pohodě, dal mi letenky a mohla jsem jít. V tu chvíli jsem si fakt oddychla, ale ještě nebyl všemu konec. Teď jsem přes všechny ty kontroly musela propašovat kabelku, igelitku a ještě carry on. Na pasové kontrole na mě dost divně koukali, a tak jsem si radši rychle vzala pas zpátky a utíkala pryč. Pak jsem musela jít na kontrolu, kde jsem musela projít bezpečnostním rámem a nechat si prohlédnout věci rentgenem, znáte to. To bylo dost nepříjemný, zlatý kontroly v ČR. Musela jsem si sundat boty, mikinu, vyvlíknout pásek a vůbec sundat všechny kovový věci. Taky jsem musela vybalit všechnu elektroniku. Musela jsem procházet tím rámem a taky zároveň sledovat, kde mám všechny věci, aby si někdo náhodou nechtěl ode mě něco půjčit. Konečně jsem to měla za sebou. Prošla jsem se všema taškama, nikdo mi nic nevzal. Paráda. V tu chvíli jsem si myslela, že už mě nic horšího nemůže potkat, ale to jsem ještě nevěděla, co mě čeká za pár hodin. Vzala jsem všechny věci a šla najít gate. To nebylo tak těžké, protože Newark je takové dost malé letiště a není tam ani jedinej pořádnej obchod, tak jsem se tam posadila a sledovala, jak odlétají letadla. Říkala jsem si, že už za chvíli v jednom z nich budu sedět i já a budu na cestě do Atlanty. Už jsem byla tak daleko, ale ještě pořád mi to přišlo jako nesmysl, že jsem někde sama v Americe na letišti. Zanedlouho otevřeli gate a mohla jsem nastoupit do letadla. Seděla jsem u okýnka a vedle mě si pak sedli nějací staří lidé. Ta babka se se mnou pořád chtěla vybavovat, asi nepochopila, že nemám vůbec náladu s ní něco probírat. Navíc měla na triku cedulku “sister Mary”, ještě by mi chtěla vnucovat cestou nějakou víru, tak jsem radši zavřela oči a zkusila jsem usnout.
Můj let měl mezipřistání v Charlotte, NC, kde jsem mohla vystoupit nebo taky ne. Rozhodla jsem se, že se tam aspoň podívám, a tak jsem vylezla po hodině a půl z letadla a šla najít nějakej obchod, kde by měli něco k jídlu. Skončila jsem s pytlíkem čokoládových košíčků plněných arašídovým máslem, do kterých jsem se mimochodem ihned zamilovala, a šla jsem raději čekat zpátky ke gatu na let do Atlanty, protože kdyby mi tohle letadlo uletělo, asi bych se zbláznila, protože jsem tam nechala všechno, co jsem s sebou měla. Za hodinu jsme mohli nastoupit zpátky a do půl hodiny jsme byli už zase ve vzduchu. Do dvou hodin jsem měla přistávat v Atlantě a poprvé se sejít s mou hostitelskou rodinou. Celou cestu jsem jen přemýšlela nad tím, co jim asi tak řeknu a že to bude asi dost divný bavit se s nějakýma cizíma lidma.
Bylo to tady. Za pár minut jsme měli přistávat na Hartsfield-Jackson v Atlantě. Když jsme přistáli, vzala jsem si věci, vystoupila z letadla a šla hledat, jak se dostat ke kufru. Myslela jsem, jak to bude šup šup, ale omyl. Byla jsem sama na nejrušnějším letišti na světě. Měla jsem plno věcí, všechno mi zase padalo a já potřebovala najít svůj kufr. Nevěděla jsem ale jak, nikde moc nebyly žádný značky. Ono totiž je to letiště tak veliký, že má i něco jako svoje vlastní metro. A bez toho metra se nedostanete z bodu A do bodu B, a tak mi nezbývalo nic jiného, než se prostě odhodlat, nastoupit a jet někam do neznáma. Nevěděla jsem, kam to jede a kde mám vystoupit. Nevěděla jsem absolutně nic. Několikrát jsem vystoupila na špatném místě, a tak jsem zase musela několikrát nastoupit. Říkala jsem si, proč jsem radši nezůstala doma. Ještě ke všemu se mi vybíjel telefon, neměla jsem nabíječku, nevěděla jsem, kde jsem a bála jsem se, že tu někde zůstanu a už mě v životě nikdo nenajde.
Po několika minutách jsem konečně vystoupila na správném místě, a tak jsem šla. Bylo to ono, byla jsem tady a přesně tady na tom místě na mě měla čekat má host family. Nikoho jsem ale nejdřív neviděla, a tak jsem si říkala, proboha kde to jsem, něco je asi špatně. Po chvíli jsem ale uviděla ceduli s českou vlajkou. Tak jsem se vydala za ní. Ty lidi na mě koukali, a tak jsem si myslela, že mi třeba půjdou naproti, oni mě ale absolutně ignorovali. Přesně takhle jsem si to teda nepředstavovala. Tak jsem k nim tedy došla a řekla jim jen “Hi”. Ihned se začali radovat a říkali, že jsou rádi, že se konečně vidíme, a že mě vůbec nepoznali, že vypadám úplně jinak, než na fotkách, co jsem jim poslala. Pořád mi to přišlo děsně divný a vlastně jsem moc ani nevěděla, co jim mám říkat. Potom jsme se vydali vyzvednout můj kufr a šli jsme do auta. Řekli mi, že si mám sednout dopředu, abych viděla líp Atlantu.
Vyjeli jsme z letiště a jeli jsme do mého, na rok nového, domova. Absolutně jsem nevěděla, o čem bych si s nima asi tak měla povídat, a tak jsem si radši vytáhla telefon a něco jsem si fotila. Cesta z letiště domů trvala asi 40 minut, avšak přišlo mi to jako nekonečně dlouhá doba. Když jsme dojeli domů, tak mi pomohli vytáhnout všechny věci z auta a donesli mi je dovnitř. Hned mi ukázali celý dům a pak taky můj pokoj (který je mimochodem nejhezčí místnost v celém domě), do kterého jsem si hned všechny věci donesla, a tak nějak jsem se začala ubytovávat. Vyndala jsem dárky, co jsem vezla přes půlku světa a šla je donést dolu, abych je mohla předat.
Když jsem přišla dolu, bylo to tam vyzdobené balonky s nápisy “welcome”, a také tu na mě čekaly nějaké dárky na uvítanou. Dostala jsem takového dost infantilního plyšového medvěda, červené neforemné šortky, které si asi nikdy na sebe nevezmu, a opalovací krém. Pak ještě vlastně Disney přání, jestli se tomu tak dá říkat, které hrálo a bylo v něm napsané něco ve smyslu, že sny se plní. Já jsem pro ně měla například knížku o Praze, CD Bedřicha Smetany, set skleniček s věnováním od Bořka Šípka, Studentskou pečeť a tak podobně. Podle mě jsou na takovéhle věci Američani hrozně ujetí a líbí se jim to.
Byla jsem hrozně unavená, a tak jsem se odebrala do pokoje, protože jsem si prostě musela aspoň na chvíli lehnout. Postel je docela pohodlná, jestli vás to zajímá. Kolem sedmé hodiny mě zavolali k večeři. Vytáhli takové ty typické americké stolky a postavili je před televizi. Do obrovských plastových kelímků nasypali hrozně moc ledu a zalili to nějakým jedovatým a hrozně umělým nápojem už od pohledu. Nic jsem neříkala, ale věděla jsem, že tohle mi určitě chutnat nebude. K večeři jsme měli salát s kuřecím masem, to mě mile překvapilo, protože salát jsem opravdu nečekala, říkala jsem si, že i jídlo teda bude v pohodě a už se tu nemám čeho bát. To jsem ale ještě bohužel netušila, co mě čeká za večeře v následujících dnech. Další den jsem měla mít schůzku ve škole, abych si vybrala předměty, které by mě zajímaly, tak jsme se domluvili, v kolik vyjedeme z domu, abychom to stihli. Tahle debata mě ale natolik unavila, že se mi z toho šílěně začaly zavírat oči. Ještě jednou jsem jim poděkovala a šla jsem spát.