Podle Zlaté legendy pocházela Barbora ze zámožné šlechtické rodiny a žila v Malé Asii. Byla prý neobyčejně krásná a moudrá, a tak o nápadníky neměla nouzi. Její otec Dioskuros musel hodně cestovat, a aby se nemusel strachovat o čest své dcery, dal ji zavřít do věže ze slonoviny. Zde měla Barbora čekat na otcův návrat.
Od kněze přestrojeného za lékaře přijala Barbora křesťanství. Ve věži si nechala probourat třetí okno jako symbol nejsvětější Trojice. Když se toto dozvěděl otec, vydal ji římským úřadům pronásledujícím křesťany. Barbora byla mučena a nakonec odsouzena k smrti. Jako šlechtičně jí byla ponechána výsada stětí mečem. Role kata se ujal Dioskuros. Hned po popravě sjel z nebe blesk a otce spálil na popel. Proto je dodnes Barbora považována za ochranitelku proti smrti bleskem a před náhlou smrtí, která znemožňovala zaopatření svátostmi.
Za svou patronku si ji vzali horníci, sedláci, slévači zvonů, dělostřelci, architekti, přidavači, kováři, zajatci, pokrývači, zedníci, kameníci, tesaři, hrobníci, kloboučníci, kuchaři, řezníci, hasiči, dívky…. Při takovém rozsahu patronační činnosti světice byl její svátek oslavován všemi, kdo potřebovali přímluvu a pomoc.
Na tento svátek také připadá mnoho lidových zvyků a obyčejů. Mezi nejznámější patří řezání tzv. Barborek – třešňových větviček, s kterými se v Čechách „čarovalo“. Podle pověry se větvičky mají řezat z třešně staré nejméně deset let na svátek světice, a to v okamžiku, kdy se obzoru dotkne první sluneční paprsek. Barborka rozkvetlá 24. prosince přináší vdané ženě štěstí a svobodné slibuje do roka a do dne svatbu. Pokud rozkvete větévka dříve, znamená prý každý den zkrácení předsvatební doby o měsíc. Pokud měla dívka více nápadníků, pojmenovala jednotlivé větvičky po každém mládenci, a ten, který „rozkvetl“, měl být jejím ženichem. Jak se však dívka zachovala, pokud jí „vykvetly“ všechny, se mi zjistit nepodařilo.
Barborky se daly také použít k odhalování čarodějnic. Stačilo prý při jitřní mši ohnout rozkvetlý proutek do kruhu a podívat se skrz něj na věřící. Čarodějnice se poznají podle toho, že stojí k oltáři zády.
Ještě před 2. světovou válkou chodívaly v některých krajích Čech a Moravy v předvečer svátku sv. Barbory po vesnici dívky v bílých šatech (bílá – symbol panenské čistoty). Jinde zase hezky oděná devčata „chodila barborkou“ na den sv. Barbory vesnicemi po rorátech, klepala na dveře stavení a rozdávala všem cukrová srdíčka od křesťanské mučednice. Barborky chodily ve skupinách po třech až šesti. Někdy měly kolem pasu uvázanou širokou modrou či červenou pentli a dlouhé vlasy jim halily tvář. V připomínku panenství a urozeného původu sv. Barbory si je zdobily květinovým věnečkem nebo korunkou ze zlatého papíru. Nikdy nezapomněly uzlík nebo košík s ovocem a perníčky, ze kterého nadělovaly hodným dětem (a metlu na ty zlobivé).
K svátku sv. Barbory se vztahuje i řada pranostik:
· Sv. Kateřina prádlo máchá a Barbora je škrobí
· Je-li Kačenka naškrobená, je Baruška ucouraná
· Sv. Barbora vyhání dříví ze dvora
· O sv. Barboře ležívá sníh na dvoře
· Po sv. Baruši střež nosu i uší!
· Jaké počasí na sv. Barboru, takové bývá celý advent
a řada dalších
Na tento adventní čas připravilo VMG v České Lípě, kromě tradičních vánočních trhů s mikulášskou nadílkou (5. 12. od 15.00), dvě výstavy:
První „Vzpomínky na Vánoce ve 20. století“ připravil ve spolupráci se Státním okresním archivem historik Mgr. Ladislav Smejkal. Srdečně zveme všechny, kteří si chtějí zavzpomínat či dovědět něco nového. Výstava potrvá do 28. 12. 2003.
Druhou výstavu „Betlémy“ z depozitáře českolipského vlastivědného muzea si mohou návštěvníci prohlédnout v galerii také do 28. 12. 2003.