Na konci dubna křtí v klubu U bílýho černocha svou druhou desku, vydanou několik měsíců po kapelních 20. narozeninách, českolipská undergroundová parta Old Minka Band. Deska vznikla u nejprestižnějšího podzemního vydavatelství Guerrila Records, které pod vedením Vladimíra L. Drápala vydává i ty nejslavnější podzemníky Plastic People, DG 307 nebo Aktual.
A aby toho nebylo málo, deska je dvojitá a obsahuje i znovu přetočené první album Stromy jsou vysoký v novém hávu a v současném složení kapely. Komplet tedy obsahuje celkem 19 písní, ve kterých se snoubí melancholie, spodní proudy a temné undergroundové rytmy. Poezie Oldy Minky (a několika dalších autorů) náležitě onu temnotu lidského nitra podtrhuje. A když ty verše slyšíte, tak víte, že Olda dobře ví, o čem zpívá: „Pomalou chůzí šel, k baru se postavil / spleť hradeb dýmu, těch nekonečných pavučin / s těžkým dechem o láhev si promluvil / kdesi ztratil zbytek citu, ten dotek těla na tělo…“ A právě s Oldou, kytaristou a zpěvákem, se bílý černoch sešel na kávě.
Oldo, proč se jmenuje nová deska Ranní mlhy?
No, už jen to, když se ráno člověk probudí, než se zorientuješ…furt nějakej problém. Celý život mám rád klídek, piánko, ale teď jsou to samý tlaky a krev na zdi. Doba zrychlila a to není nic pro mě. Anička Marková z Nového Boru, která text k titulní písni napsala, se trefila myšlenkou i pocitem do mé hlavy. A to i u jiných písní, které od ní máme.
Co kapela, hrajete pořád ve stejném složení?
Motor kapely jsou zakládající členové Kamil Müller a Jarda Urbanec, kteří to se mnou vydrželi až do teď, a to je co říct. Mají silnou trpělivost. Dále Míra Průcha hraje na saxofon a Jarda Fotr klávesy, taktéž vynikající muzikanti. Kluky to baví a pořád by chtěli dělat nové věci, až je musím brzdit svými osobními problémy, které si musím vyřešit tak jako tak, a přes to vlak nejede. Kluci to chápou, protože jsou od dráhy, a já jsem za to rád, ale už se blýskána lepší časy a myslím si, že třetí CD vyjde dřív než za 10 let, jako to máme doposud. Jen bych podtrhl, že kluci na tom makaj, zvlášť Kamil a jeho aranžérské práce.
Jak žiješ svůj „hudební“ život?
Začal jsem poslouchat muziku z Větrníku (rockový radiový pořad vysílající od roku 1970, pozn. red.) a z desek, který kamarád vozil z Německa. Vyrůstal jsem v Hejnicích, kde bylo velké podhoubí undergroundu a bigbítu. Kamarádil jsem s klukama o čtyři a více let staršími, byli to vousatí a vlasatí príma pánové. Dostal jsem se do míst, o kterých moji vrstevníci neměli ani ponětí. Vzápětí jsem všechnu muziku, kterou jsem poslouchal z Větrníku, hodil do ústraní a začal jsem poslouchat českou podzemní tvorbu, takzvaně „druhou kultůru“, která mě semlela až do dnešních dob.
Má v dnešní době ještě underground smysl?
Jasně, má. Stát potřebuje mít rodinu, kultura potřebuje mít underground.
Porovnej dnešní hudební scénu s tou, kde jsi začal hrát ty.
V dnešní době je velká hudební rozmanitost. Člověk si může vybrat to, co se mu líbí, a najde si to svoje místo, ale zároveň většina napodobuje, co už bylo, a tím ztrácí svoji osobitost. Jedno, jestli to je ve stylu oblékání nebo přímo v hudbě. Dnes jsou hudebníci naprogramovaní systémem a ten systém si je vychovává k obrazu svému, viz Superstar, Rozjezdy pro hvězdy atd. Co z toho může vzniknout za pár let? Zřejmě jedno velký bahno a nebo vykvetou stromy. To jsou paradoxy. Dnes muzikanti sedí po hospodách a čumí na sportovní přenosy místo toho, aby se chodili do hudebních klubů duševně obohatit a odpočinout, na druhou stranu sportovci si čím dál víc častěji tu klubovou hudební scénu užívají. Já osobně jsem rád, že kluby fungují a mají už konečně nějakou úroveň.
Na co si rád vzpomeneš?
Na lidi, kteří mi něco dali, ukázali, naučili. Kupříkladu náhoda tomu dala, kdy mi volal kamarád z Liberce, abych zastoupil Dášu Vokatou, která v tu dobu dělala doprovod Magorovi při jeho přednesu básní v místním klubu. Byl jsem zrovna v Hejnicích na pivku, a tudíž jsem to neměl daleko a rád jsem přijal nabídku Magorovi básně v jeho interpretaci doprovázet. Přijel jsem tam a hned jsem potkal fůru známejch. Půjčili mi kytaru a večírek začal. Poznal jsem Jirousova známýho, profesora fyziky, který si s Magorem u pivečka hodně rozuměl. Co následovalo? Tancování, hudba a plácání dortů na holá těla. Bylo to veselý a pěkně vožralý. Byl to takový užší kontakt s Magorem. Rád na to vzpomínám.
Měl jsi před revolucí touhu utéct?
Nechtěli jsme tady bejt, měli jsme dost všeho, nuda. Tenkrát s kamarádem Ronaldem Koblihou alias Džoblihou jsme se dohodli, že emigrujeme do Austrálie, kde měla Džoblihova rodina známý. Šetřili jsme prachy, chodili jsme soukromě na angličtinu k místnímu učiteli a připravovali se na odjezd. Jednoho dne jsme se sebrali a odjeli na britskou ambasádu, kde už po příchodu do budovy jsme byli vykulení z černochů a hned na místě jsem se s Džoblihou začal dohadovat, kdo půjde ke konzultaci jako první a do dneška se tomu směju (to mě Džoblihova máma upozorňovala pokaždé, když jsme šli ven, abych na toho jejího „blbečka“ dal pozor). Šel jsem první, on byl totiž nemožně nerozhodnej. Ptali se mě, z jakýho důvodu jsem přišel. V tu chvíli ze mne všechny zábrany spadly a vyhrkl jsem na přepážce: „Chceme zmizet z této republiky!“ A s paní to ani nehnulo a řekla nám, ať jdeme za plentu. Podívali jsme s Džoblihou na sebe a řekli si, že je to vyhraný! Stoupli jsme si za plentu a přišel chlapík, černoch, který ovládal dobře češtinu, a ten nám řekl, že by to šlo jedině v nákladovým prostoru letadla a jen do Německa. Domluvili jsme si další schůzku a vyšli ven z ambasády a po dvaceti metrech jsem si všiml dvou civilistů ve stejných kabátech. Otočil jsem se podruhé a bylo mi jasné, kdo to je. Státní bezpečnost. Řekl jsem Džoblihovi, že musíme přidat do kroku. Zpanikařil a já mu řekl, že nás sledujou policajti. Říkám, že za rohem budeme utíkat. V tu chvíli jsme oba zkoprněli a Džobliha zblednul a krve by se v něm nedořezal. Za rohem jsme se rozeběhli, abysme se jim ztratili, Džobliha křičel, jako když uličník rozbije okno, „máma mě zabije“. Tím začalo naše dobrodružství s emigrací. Neměl tušení, co všechno může nastat pro rodiče, příbuzný a známý, kdyby nás lapli. Ale oni nás nelapli a my jsme byli vyděšeni celou cestu až do Hejnic. V hospodě jsme se o tom začali bavit, jak je možné, že policajti šli rovnou za náma. Vrátit se na domluvenou schůzku už nebylo možné. Tím naše emigrace skončila a založili jsme kapelu Holý brady. Na výboře nám řekli, že bysme si měli změnit jméno kapely, ale my jsme jméno nezměnili. Zkušebnu jsme nedostali a jediné východisko, kde Holý brady mohly zkoušet, bylo u kamaráda na půdě. Začali jsme dělat svoji tvorbu. Byl to rok 1987.
Co režim v dnešní době?
Je to policejní stát. (smích) Co se mi stalo. Minulý týden jsme si s Bodlákem dali pár kořalek na pozdravení a pak jsem dostal chvilkové koma a po probrání jsem se odešel z hospody nadýchat čerstvého vzduchu a představ si, v 11 hodin večer, tma jak v pytli a já potřeboval na malou. Začnu vykonávat potřebu na chodníku. Během pikosekundy se rozsvítily světla a dvakrát se zahoukalo. Říkam si pro sebe, do p*dele, policajti. Nechali mě vykonat potřebu, vyšli z auta a já už jsem se jim dopředu omluvil, že kdyby to dělal takhle každý, jak by to tady asi vypadalo a promiňte pánové. Oni byli takoví na úrovni a hned mi nasadili klepeta a strčili do auta a odvezli na vyšetřovnu. Tam jsem chvilku pobyl a nevěděl, jestli se mám smát nebo divit, co se to vůbec děje. Po půl hodině přišli a pustili mě. Dodnes mě bolí zápěstí. Dnes je povolené stávkovat a říct si svůj názor, ale zároveň si systém modernizuje a cvičí policii proti stávkujícím.
Old Minka Band, křest desky Ranní mlhy, 22. 4., U bílýho černocha