Štafeta: Petr Benčík

Verze pro tisk |

V České Lípě se narodil i trojnásobný mistr republiky v silniční cyklistice Petr Benčík. Svou profesionální kariéru ukončil hned po získání svého posledního titulu a začal se věnovat obchodu s italskými koly Colnago a švýcarským oblečením Assos. Náš rozhovor vznikal na dálku pomocí nahrávek v době epidemie. 

Pocházíte z Nového Boru, kde dnes vládnou horská kola nebo úplně jiné sporty. Jak se kluk z Českolipska stane cyklistou?

Já si hlavně pamatuji, že Bor je Tour de Bohemia, druhý největší etapák v Čechách. Takže dnes možná v Boru vládnou horská kola nebo jiné sporty, ale pro mě byl Bor jednoznačně Tour de Bohemia. Chodil jsem se tam koukat na závodníky, ten obrovský balík s reprezentanty.

Byl jste mistrem republiky už v mládežnických kategoriích. Jaké objemy se v tomto věku musí zvládat, aby člověk převyšoval vrstevníky?

Myslím, že to bylo spíš o kvalitě, ani ne o objemech. My jsme měli velký, dobrý tým. Já jsem až do osmnácti let dostával za uši, nikoho jsem nepřevyšoval. Vyhrával jsem v kategoriích žákovských, ale v juniorských vůbec ne. Já jsem byl stále nějaký desátý v republice. Ale vždy se mi podařilo vyhrát mistrák, což je možná unikátní. Do dneška nevím, jak se mi to podařilo. Když bylo nějaké celkové hodnocení, tak jsem nikdy nebyl v první pětce.

Měl jste nějakou oblíbenou tréninkovou trasu?

To mám jednoduchý. Hrozně rád jsem jezdil do Sloupu v Čechách a do malebného kraje kolem Lindavy, Velenic, Brniště, odkud pochází celá moje rodina. Je to tam opravdu hezké, všude jsou roubenky, pískovcové ploty a terásky. Vždy, když jedu domů, tak vždycky začínám a končím tady. Je to moje dětství. Strašně rád se svezu v těch našich Sudetech.

Hraje v těchto věkových kategoriích roli nějaká týmová strategie, jakou můžeme sledovat v dospělých závodech?

Spíše taková taktická vyspělost. Znát soupeře, vědět, v čem jsou dobří. Že by tam byla úplně týmová taktika, to si nemyslím. V těchto věkových kategoriích jsou obrovské rozdíly. Naprosto zásadní bylo, že každý člověk byl v kategorii dva roky. Prvoročák neměl vůbec šanci, protože ti starší byli o krok dál. Porážet je mohli úplně výjimečně ti největší talenti. To já jsem tenkrát určitě nebyl. Já si musel vždy rok počkat a pak jsem závodil s těmi nejlepšími, které si pamatuji dodneška.

Jak váš první mistrovský závod proběhl? To se mi nikde najít nepodařilo. Myslím v nedospělé kategorii.

Myslím, že to byl můj první závod vůbec. Časovka Děčín - Hřensko a zpět. Pan Jirka Rejholec, můj první trenér, jel za mnou a říkal, kterou rukou a co mám zařadit. Byl jsem naprosto nepolíbený, kolo jsem vyfasoval den předem. Další den jsem závodil a byl jsem druhý v takové mix kategorii náborové. To je pro mě můj první mistrovský závod.

První mistrovský titul, jestli si to dobře vybavuji, byla časovka jednotlivců v mladších žácích. Tenkrát se klasická silnice nejezdila, jen časovka. Já jako naprosto tragický časovkář jsem svůj první titul získal teda v časovce. Pak jsem se už nikdy ani nepřiblížil ani desítce, to jsem měl vždycky na dalekohled. Prostě paradox.

Je k cyklistice potřeba talent nebo je to jen dřina?

Já si myslím, že talent je bonus navíc, jinak je to dřina a morálka. Talent vám to strašně ulehčí, ale znám hodně cyklistů, co jsou pečliví, pracovití a cílevědomí a tou dřinou to nahradí. Cyklistika je festival bolesti. Pokud nejste pracovitý a cílevědomý, tak vám talent k ničemu není. Je celá plejáda talentů, kteří nebyli schopní svůj talent kvůli té dřině nějak využít.

Jak se cyklistika na vrcholových sportovcích projevuje zdravotně?

Je to hodně individuální. Za sebe bych řekl, že jsem měl to štěstí a nikdy jsem velký zdravotní problémy neměl. Nějaké pády a zlomeniny klíční kosti považuji za ozdobu cyklisty, to se mi samozřejmě nevyhnulo. Pokud má někdo dány problémy se zády, tak je mít bude. Hodně se spojuje cyklistika s prostatou, ale já neznám žádného cyklistu, který by takový problém měl. Nemyslím si, že cyklistika má nějakou specifickou partii na těle, kterou by to zdevastovalo a nebyl by pak schopný fungovat v normálním životě. Hodně cyklistů začalo s cyklistikou tak, že se zranili při nějakém jiném sportu a bylo jim ježdění na kole doporučeno jako rehabilitace. Hodně profíků má např. křečové žíly. Hokejisté, fotbalisté si otočili koleno a měli pak jezdit na kole. Ve finále zjistili, že je to baví. Takže i pro mě tohle vlastně sedavé zaměstnání bylo rehabilitace.

Máte v rodině následovníka?

Tak toho nemám. Podařilo se mi s mojí ženou vyrobit dvě holčičky a u nich nebyl tlak, aby dělaly cyklistiku. Jak to u vrcholových sportovců-rodičů bývá, chcete je ušetřit té dřiny, takže následovník se mě netýká.

Kdysi jsem v rozhovoru četl, že vám do sbírky mistrovských titulů chybí ten z kategorie veteránů. Ten rozhovor vznikl po konci vaší kariéry a trochu to vypadalo jako, že na kolo už nechcete nikdy sednout. Závodil jste po oficiálním ukončení kariéry ještě někdy?

To je tak, že se mi podařila unikátní série, že mám tituly ze všech kategorií, které kdy byly, tak jsem si říkal, že mi ten veteránský chybí. Vzhledem k tomu, že teď musím sedět v našem obchodě a vydělávat, tak mě ten veteránský titul nyní netrápí. Ale někde tam vzadu to mám. Nemusím mít všechny veteránské tituly, mně by stačil jeden, takže přemýšlím, že třeba v sedmdesáti bych to zkusil, protože do té doby nebudu mít čas. Říkám si, že v těch sedmdesáti bych se zkusil párkrát svézt a zaříznul ty borce v té kategorii. Stejný plán má ale můj celoživotní kamarád Michal Rejholec z Boru a toho jsem zatím od žáčků, kde jsme spolu začínali, neporazil.

Vaše jméno je širší veřejnosti známé především díky účasti na pekingské olympiádě, třikrát jste byl mistrem i v dospělé kategorii, přesto jste si nikdy nezajel žádnou Grand tour. Je to velká politika dostat se do některého z týmů jezdících Tour, Giro nebo Vueltu?

Nemyslím si, že to je politika. Když chcete jet Grand tour, musíte být v týmu, který tam startuje, a to mně se nikdy nepodařilo. Je to jednoduché. Byla obrovská konkurence a lidi z východu ven moc nechodili. U nás se to povedlo jen pár jednotlivcům, klukům, kteří byli opravdu světová špička a ve svých týmech byly opory. Já to nebyl, a tak to zůstalo jedním z mých nesplněných cyklistických snů. Chtěl jsem na kole vyhrát Bohemku, vyhrát mistrák a jezdit u profíků. Ti profíci se mi bohužel nesplnili, Bohemku jsem stihl pouze poslední ročník, tak aspoň ty mistráky se podařili.

Jaké jsou mezilidské vztahy mezi cyklisty? Jako laikovi od televize mi přijde hrozné dělat domestika nějaké hvězdě, která třeba danou chvíli ani není ve formě.

Je to prostě práce. Moc dobře víte, že ani ten lídr nevyhraje vždy. Taky víte, že je lepší než vy, a když on vyhraje, tak si vyděláte peníze a dostanete dobrou smlouvu na příště. A on si moc dobře pamatuje, kdo mu kdy pomohl. Ti dobří domestici jsou placení zlatem, protože vědí, co mají kdy dělat. Obzvlášť když je krize. Je to obrovský rozdíl, jak se lidi chovají v komfortní situaci a jak se pak chovají, když jim teče do bot. Ty týmy se o ně opírají a bez nich to nejde. Nemyslím si, že by tam byly nějaké špatné mezilidské vztahy. Závodníci i manažeři se navzájem znají. Jsou takové miniskupinky, např. sprintérské vláčky, nebo vrchaři. Vždy tam někdo z těch lídrů má základní kámen své opory a na něj se to nabalí. Ty úkoly jsou v týmech dané a není to tak moc složité.

Udržujete ještě nějaké vazby s Českolipskem?

Jezdím za maminkou do Nového Boru. Mám tam kamarády, kteří se mnou začínali, na to se nezapomíná. Jsem s nimi v kontaktu. Když jedu na sever, tak jim volám, aby mi jeli naproti a dáme někde třeba pivko. Můj vztah k Českolipsku a severu vůbec je více než kladný. Vůbec nevylučuji, že se jednou vrátím.

Podle mailu mi je jasné, že v současnosti se věnujete zejména obchodu s koly Colnago a cyklo oblečením Assos. Jak obchody v tomto oboru jdou?

Já jsem měl to štěstí, že když jsem ukončil kariéru, dostal jsem nabídku pracovat se značkou Colnago. To byl důvod, proč jsem jako mistr republiky skončil. Cítil jsem, že by to mohla být cesta. Ze začátku to byl boj, nyní už se obchod myslím zavedl a vše klape.  Mám štěstí, že se starám o špičku v oboru. Jak kola, tak oblečení firmy, která dala světu jako první vložku do cyklistických kraťas a elastické kalhoty. Technologický lídr v cyklistickém oděvním průmyslu. Naprosto mě to baví, funguje to krásně.

Měl jste plány na svou pracovní budoucnost připravené už před koncem kariéry? Připomínám, že jste skončil poměrně náhle a jako aktuální mistr republiky.

Plány jsem neměl, přišlo Colnago, bylo mi pětatřicet, ještě by to šlo. Měl jsem pocit, že už se nezlepším, že to nezvednu. I kdybych vyhrál ještě jeden mistrák, už bych se neposunul.

Našel jste si v té době nový koníček? Ať už sportovní nebo mimosportovní.

Je to k smíchu. Neměl jsem ani vteřinu. Ze dne na den jsem začal budovat obchod, a jestli jsem někdy neměl čas, tak to bylo právě v té době. Pracoval jsem od rána do večera, šest dní v týdnu. Volno jsem měl jen v neděli. Volný čas se snažím mít teď, když je roztlačená kára. Občas si vyjedu na kolo, zahraju si hokej, nebo vyrazím na běžky. Jiný koníček jsem si nenašel. Kolo mě teď baví, ale to je úplně jiná cyklistika. Před tím to byla práce. Tohle je koníček. To se vůbec nepodobá.

Nahoru