Petr Skokan: Lidský život nejsou jen vítězství

Verze pro tisk |

Zastupitel, starosta, hejtman, poslanec … už zbývá jen senátor a prezident. Petr Skokan na poslední chvíli vstoupil do volebního boje o místo v horní komoře Parlamentu ČR. Je něco, co o něm ještě nevíme? Zkoušel jsem to zjistit.

S tebou budou senátní volby o sto procent zajímavější. Pro voliče i novináře. Jak dlouho ses rozmýšlel a co nakonec rozhodlo, že do voleb jdeš?

Rozmýšlel jsem se dlouho. Nebylo žádná konečné rozhodnutí. Prostě jsem k tomu dozrál. I když jsem už pár let soukromá osoba, stejně se na mne obracejí lidé, spolky, firmy, abych jim s něčím pomohl. Stále někomu pomáhám a pomoc senátora by byla mnohem účinnější. Vybízejí mně k tomu přátelé, tak zvedám prapor. Moje rozhodnutí je průnik současné politické situace, mé kondice, podpory rodiny a přátel, dlouhodobé problémy Českolipska i ve společnosti.

Který problém Českolipska bys mohl z pozice senátora vyřešit?

Senátor je ústavní činitel, není osobou, která má na rozdíl od poslanců zákonodárnou iniciativu. Senátor má bezesporu svůj vliv a pokud je dostatečně vnímavý k problémům ve svém regionu, může starostům, vedení kraje a zejména svým voličům být velmi prospěšný a nápomocný v jednání s orgány státní správy. Senátor svým vlivem může regionální problém dostat do veřejného prostoru tak, aby příslušné orgány se jím začaly zabývat. Chci se principiálně věnovat těmto oblastem: sociálním službám, dopravě, spolkové a dobrovolnické činnosti. Vzletně řešeno všemu, co bude směřovat ke zvyšování kvality života ve volebním okrsku 36. Jako osoba se zkušenostmi starosty, hejtmana, poslance mohu volit takový přístup, který povede k požadovanému cíli. Jestli má někdo problém, ať mě vyzkouší. Mám telefon 602 469 109. Funguje to.

Když někdo ví, že se známe, základní otázkou je: Co ten Skokan teď dělá? Vím, že je jim do toho šumák, ale co tě nyní živí?

Vždy je zajímavá otázka, čím se dotyčný vlastně živí. Třicet dva let jsem osobou samostatně výdělečně činnou. Než jsem vstoupil do politiky, podnikal jsem v oboru prodeje hudebních nástrojů a muziky, včetně spotřební elektroniky. Provozoval jsem několik obchodů a půjčoven v České Lípě, Novém Boru, Doksech, Mladé Boleslavi, Ústí nad Labem… Tuto činnost jsem ukončil, když jsem se stal místostarostou České Lípy. Nešlo dost dobře souběžně podnikat a vykonávat tuto na čas náročnou a zodpovědnou činnost. Když jsem skončil jako poslanec Poslanecké sněmovny za Liberecký kraj, věnoval jsem se správě svého nemovitého majetku. Mám příjmy z pronájmu nemovitostí v České Lípě. To mi umožňuje být nezávislým a mohu se vedle této činnosti věnovat rodině, svým koníčkům a veřejné činnosti. Působím např. v Hospodářské komoře a Euroregionu Nisa, ale taká ve spolku Českolipané a v hnutí SPOLEHNUTÍ. Jsem členem Mensy ČR, Československého ústavu zahraničního, Vlastivědného spolku Českolipska, Jachtklubu Máchova jezera, Spolku přátel RC letiště Manušice … To vše bez nároku na odměnu.

Do komunálních voleb jsi nešel. Byla to podmínka, aby Živá Lípa mohla ve stávající podobě vzniknout?

To se nedá takto říct. Se současným hejtmanem Půtou se pravidelně jako bývalý hejtman setkávám. Před komunálními volbami jsme přemýšleli, jak postavit v České Lípě nový politický projekt. V tomto ohledu si myslím, že jsem svými politickými zkušenostmi přispěl v ideové rovině ke vzniku Živé Lípy. Cílem bylo nedrolit politické subjekty schopné zvítězit nad ČSSD, ODS a komunisty. Věděl jsem, že někteří členové politických subjektů, jež jsou účastny na projektu Živá Lípa, si myslí, že budou veřejné funkce dělat lépe než já. Napřímo ti to to do očí neřeknou, ale mám zkušenosti z politiky, a tak to v ní chodí. Věřil jsem tomuto projektu a líbil se mi. Nechtěl jsem ubírat elán nově nastupujícím, a proto jsem ustoupil a nekandidoval a ve Spolehnutí jsem tento projekt plně podporoval. České Lípě mohu být prospěšný tím, co dělám, a post zastupitele může zastávat někdo jiný. Teď mne těší, když koalice ANO a Živá Lípa přicházejí s projekty, které město pozvednou.

Některé subjekty Živé Lípy představily své senátorské kandidáty. Podpoří tě kromě Spolehnutí ještě někdo?

Já, na rozdíl od jiných, jsem o berličky ve formě podpory nikoho neprosil. Buď mě lidé znají a vědí, co ode mne mohou čekat, nebo je něčím zaujmu. Lákat voliče na podporovatele? Z toho už jsem vyrostl. Oni pak za mě stejně žádnou práci neudělají. Ve finále je to vždy o tom, co člověk umí sám. S nikým z Živé Lípy jsem o podpoře nejednal. Živá Lípa je politický projekt určený do komunálních voleb 2018 a ne pro krajské či senátorské volby 2020. Alespoň z pohledu Spolehnutí.

SSM, ODS, Věci veřejné, Spolehnutí… zkusíme tvou politickou kariéru projet popořadě. Jak ses dostal do SSM, to je asi jasné. Aspoň nás se na gymplu nikdo neptal a rovnou řekli, že kdo by nesouhlasil, tak studium skončil. Ale ty jsi dělal i funkcionáře. A to už by mě zajímalo.

Funkcionář? To jsi mě pobavil. Byl jsem předseda třídy, na základní i střední škole, a v městském výboru kulturní referent. Můj život byla rocková muzika, hrál jsem v kapelách, některým jsem dělal kapelníka, některým manažera. A měl jsem zájem hrát… Členem, ani kandidátem KSČ jsem nikdy nebyl. Od roku 1988 jsem podnikal, měl jsem zájem se angažovat, v devadesátých letech byla ODS nositelem tolik očekávaných změn. Potkal jsem zde řadu úžasných lidí s invencí, tahem na bránu. To mi imponovalo a zcela jsem se ztotožnil s ideovým a politickým programem. Takže funkcionář.

Do ODS tě údajně přivedl Karel Tejnora. Co je na tom pravdy?

Ano to je pravda. A ke Karlovi mne přivedla jeho manželka Marie. Myslím, že jsme se poznali přes muziku na SSM, nebo Okresním kulturním středisku.

Objasníš po letech, proč jsi z ODS odešel? Nějaké zajímavé zákulisí.

Bohužel se ideje začaly měnit za politikaření a dokonce i byznys. To mi vadilo hodně. Korupční aféry, velrybářské praktiky, politikaření, podrazy, které jsem zažil. Dozrálo ve mně bolestivé rozhodnutí, že nemohu být dále členem této strany. Byl jsem v podstatě smířený s tím, že se dál politicky angažovat nebudu. Právě v reakci na tyto průšvihy v tehdejších politických stranách, vznikly Věci veřejné. Byla to parta nových, mladých, vzdělaných a nadšených lidí. Bohužel politická nezkušenost, naivita, praktiky politických konkurentů a nakonec některé osobní vlastnosti a ambice členů Věcí veřejných způsobily, že to skončilo tam, kde to skončilo. Jen si přeji, aby podobný osud nepotkal Milion chvilek. Rozhodl jsem se věnovat pouze regionálním záležitostem a politice, a proto jsme založili SPOLEHNUTÍ. Není to jen českolipské hnutí. Členy jsou i občané jiných obcí a měst, než je Česká Lípa. Jsem si na sto procent jistý, že SPOLEHNUTÍ je můj poslední politický projekt, ve kterém jsem ochoten se angažovat. Zajímavé zákulisí? To je na samostatný článek, na pokračování.

A nelituješ následujícího angažmá ve Věcech veřejných? Já si pamatuji, jak jsi mě pozval na nějaký raut s Vítkem Bártou a pak ses mě ptal, co na to říkám. A mně už tenkrát bylo jasné, že to bude trochu průšvih.

Nelituji toho. Lidský život nejsou jen vítězství, ale i prohry, či neúspěchy. A v kontextu toho, proč a jak Věci veřejné vznikly, to neúspěch vůbec nebyl. I dnes jsou na politické scéně strany a politická hnutí, které vznikly, měly značný potenciál a dnes jsou na hranici volitelnosti do Poslanecké sněmovny. Podívejme se na klasické politické strany, které před několika lety byly hegemonem na pravici či levici a dnes bojují o přežití. Takový je holt život. Jsou to věci veřejné a ty nejsou věčné.

Ale zkušenosti z funkcí jsou asi k nezaplacení, ne? To ti musí v Lípě závidět každý, kdo se chtěl v politice aspoň trochu chytit. Starosta, hejtman, poslanec. Která z politických funkcí ti seděla nejvíce?

Nejvíce mně těšila práce na radnici. Tam jsem mohl každý den udělat pro lidi něco skutečného a užitečného. Také když jsem jako starosta obhajoval, získal jsem 43 % hlasů voličů. To bylo moje starostovské vysvědčení. Kdo ho dnes má? Na radnici velikosti České Lípy jde z osmdesáti procent o práci a jen z dvaceti procent o politiku. Hejtman, to máš 50 % práce, 50 % politika. Pokud jsi pracovitý, můžeš toho hodně udělat, ale přitom musíš vycházet se stranou a vládou. Poslanec? Marnost. 100 % politika. A její přímý užitek? Akorát zhnusení občané. 

Prozraď něco, co považuješ za své politické pochybení. Já myslím, že když se hodně zlidštíš, může ti to spíše pomoci.

Stvoření Jury Ranince. Strašný příběh, který se do tohoto rozhovoru nevejde. To byla moje největší politická i lidská chyba. Jsem příliš důvěřivý. Velké mé úsilí při volbách do Poslanecké sněmovny. Z rozhodnutí strany kandidoval v podstatě na nevolitelném místě. Měl jsem zájem, aby poslanec byl z českolipského okresu. Spolu se starostou Voseckým jsem přesvědčil řadu starostů, aby mu dali v obcích svoji podporu, ačkoliv velká většina z nich nebyla členy ODS. Nakonec díky preferenčním hlasům a k velké nevoli liberecké ODS se stal poslancem. Jak posléze vykonával svoji funkci a čím přispěl svým voličům na Českolipsku? Katastrofa. Podobně bych mohl pokračovat i u některých osob na komunální úrovni. Ale to vše je již minulost.

Jako hejtman Libereckého kraje jsem jako regionální patriot usiloval, aby Liberecký kraj byl plnohodnotný, aby měl všechny krajské instituce, jako ostatní kraje. Mám na mysli především krajský soud, krajské zastupitelství apod. Jen prosazení krajského policejního ředitelství si vyžádalo nezměrnou práci. Bohužel se mi to v případě soudu a zastupitelství nepodařilo, to beru jako svoji pracovní chybu. 

Dá se ti vyčítat leccos, ale určitě ne to, že bys nebyl českolipský patriot. Ty jsi však také náplava. Můžeš neznalým popsat, jak cesta vašeho rodu do Lípy vypadala?

Myslím, že jsem místní klasika. Jsem tu doma 57 let. Dědeček Jaroslav Skokan pocházel z pražské aristokratické rodiny, v Praze se oženil a po válce se s babičkou přistěhovali do Doks. Možná i proto, že v Kumru, dnes Hradčany v Ralsku, měli jejich předci hospodu. V České Lípě pracoval po válce jako ředitel Osvobozené domácnosti, později Komunální služby, později Dům služeb. Tatínek Petr Skokan se vyučil štukatérem a opravoval hrady a zámky. Na základní vojenskou službu ho převeleli do Prachatic, kde jezdil tankem.

Říkal mi, že za svůj život vděčím Fidélu Castrovi. Když vypukla Kubánská krize, prodloužili mu vojnu a podle jeho slov si mě tam díky tomu ,,upletl“. Jako roční miminko si mně z Prachatic přivezl do dolní Dolní Libchavy a tím to pro mě začalo. V Libchavě jsem absolvoval školku a první tři třídy na tehdy vesnické dvojtřídce. Pak jsem chvíli chodil do tehdejší ZŠ Mánesova, dnes Tyršova a chvíli do K. H. Máchy v Doksech.

Následovalo stěhování na Slovanku, nejprve do Příčné ulice, pak Heroutova. Základní školu jsem od páté třídy dochodil na ZŠ Antonína Sovy na Slovance. Pak jsme se přestěhovali na Svárov, ulice Na Vyhlídce. Táta v Lípě postavil takzvanou svépomocí, tedy vlastníma rukama tři domy. V Dolní Libchavě, na Slovance a na Svárově. Se státním podnikem Pozemní stavby jsme s tátou stavěli sídliště Holý vrch, Střed (u parku), Sever, Lada, Špičák, ale také školu a bytovky v Hradčanech. Já mimo to ještě v Bělé kotelnu, Hradčanech letiště a Turnově kotelnu. To už jsem bydlel na Špičáku v Bardějovské ulici a odtud jsem se s první ženou Renatou stěhoval do centra za řekou, na Smetanovo nábřeží.

Se současnou manželkou Lenkou jsem bydlel na sídlišti Holý Vrch ve Větrné ulici a teď už 20 let žiju v centru, v Moskevské ulici. Renata byla z Mimoně. Její předci z maminčiny strany byli několikrát odsunutí Němci a tatínek Ukrajinec. Lenka pochází z Nového Boru. Teta Magdaléna provozovala penzión Dubová hora u Dubé, tam jsem také rád jezdil. Strýc Martin pracoval na Uranu ve Stráži pod Ralskem a Hamru na jezeře.    

Tak koukám, jak jsem to kvůli tvé otázce sepsal, že jsem na Českolipsku více zapletený, než jsem tušil.

 Vznikají vůbec v politice přátelství?

Ano ale je jich velmi poskrovnu. Záleží na charakteru každého člověka. Mám stále řadu přátel napříč všemi politickými stranami a těch si velmi vážím.

Můžeš nějaké uvést?

Milan Volf z Kladna, Jirka Kohoutek z Turnova, Michal Simkanič z České pravice...

Chtěl jsem se taky zeptat, jak to máš s Kalouskem. Já ho mám docela rád, a tebe taky, ale vy jste do sebe zajeli už trochu přes čáru, ne?

Miroslav Kalousek je výjimečná politická persona. Znamenitý rétor a politický guru. Na druhé straně, když jsem byl poslancem, viděl jsem, jak kope pod kolena, či rozdává facky. Bohužel v době, kdy byl ministr financí (mimochodem tehdy získával dotace Agrofert-sponzor TOP09, Schwarzenberg-jeho předseda a další), tak si myslím, že podlehl svému egu. Pokud si dobře poslechnete přepis mého telefonního rozhovoru, tak se mnou mluvil ne jako správce státní pokladny, ale jako komunistický papaláš. To že mi volal podnapilý a častoval mne vulgárními výrazy se svým typickým slovníkem, byla jeho chyba, ale dělal to více lidem a mne se to nedotklo. Z mé strany v tom není nic osobního. Je vtipný, to se musí nechat. Vlastně takový český Churchill.

V minulosti jsme spolu dělali velký rozhovor o muzice. Máš na ni ještě čas?

Mám strašně málo času na vlastní muziku. Ale stále poslouchám. Kromě hardrockové klasiky mne stále fascinuje, co je v muzice nového. Moje objevy z poslední doby jsou Mongolské HU, západní Ghostmane, KPOP a teď slovensko – polsko - ukrajinská HRDZA.

A co jachting? Máš ho jen jako Relax, anebo jsi soutěživý a přijímáš i nějaké větší výzvy?

Jako ve všem, i v jachtingu přijímám stále nové výzvy. Letos už jsem uplul tisíc mácháčských kilometrů a každou chvíli dopluji tisíc mácháčských mil. Také mě ještě letos čeká minimálně třikrát moře.  

Podle mě jsou v Lípě dva lidi, o kterých by mě bavilo napsat knížku. Jednou je Zdeněk Jelínek a druhou ty. Šel bys do toho? Obzvlášť by to bylo zajímavé, kdyby ses nakonec tím senátorem i stal.

No to by byla sranda. Klidně. Všechno ti řeknu, ale nevím, jestli to všechno napíšeš.

Jak vůbec myslíš, že tě teď lidé v Lípě vnímají? Po krátké politické pauze.

Stále mne hodně lidí zdraví. Toho si moc vážím. Svěřují se mi se svými radostmi, či problémy, dávají mi zajímavé podněty, ptají se na můj názor. To mne těší. Člověk, který je politicky činný, však musí počítat s tím, že není ten, aby se zalíbil lidem všem. Mrzí mne, když mne někdo odsuzuje, ale konkrétně neví proč, nebo to někde slyšel, nebo četl. Pro mne je důležité, abych se mohl podívat komukoliv zpříma do očí. Pokud bych byl zvolen, budu pokračovat v práci se zkušenostmi, které mám, jak nejlépe umím. A pokud ne, svět se nezboří, budu se dál věnovat veřejným aktivitám tak jako doposud. Nemusím dělat kampaň v pracovní době, ani využívat své klienty, či spolupracovníky, šidit úřad, či firmu, a lidé to oceňují. Dnes už není tak důležité, zda to jde dva stupně doprava, či jeden doleva. Důležitá je budoucnost a ta je vždy vpředu. Kéž by to vydrželo.

---

Narodil jsem se 27. května 1963 v Prachaticích a jsem nejstarší z pěti bratrů. Jako rodilý Jihočech jsem se však nikdy necítil, neboť již v roce 1964 jsme se s rodiči přestěhovali na sever - do Dolní Libchavy u České Lípy. Můj otec, po kterém jsem podědil nejenom křestní jméno, ale také vztah k technice, pracoval u pozemních staveb jako mistr. Maminka Jana byla úřednicí. Po tatínkovi mám modré oči, po mamince klidnou povahu. Druhou mojí maminkou se pro mne v deseti letech stala Alena, učitelka výtvarné výchovy. Naučila mne jak vnímat hezké věci, tak i pořádku. Celé moje dětství je spojeno s řadou nádherných zážitků vesnického kluka, a proto na něj moc rád vzpomínám. Patřili k němu kamarádi i společná dobrodružství a rošťárny. Nebyla to však pouze zábava, ale i práce kolem hospodářství, kde jsme všichni museli pomáhat, v tom byli rodiče neoblomní. V dětství jsem si vypěstoval také svůj zvláštní vztah k lesu. O prázdninách jsem jezdíval k prarodičům do Doks, kde jsem se od dědečka o lese hodně naučil. Mezi borovice, jedle, smrky, duby a buky se dodnes rád vracím. Procházka lesem pro mne představuje tu nejlepší relaxaci a život bez vůně jehličí si nedovedu představit.

V době dospívání se u mne začala projevovat celoživotní záliba v moderní muzice. Jako malý kluk jsem se sice kvůli babičce učil v lidové škole umění hře na klavír, ale moc mne to nebavilo. Základy hudební nauky jsem ale dobře zúročil při hře na kytaru. S brnkáním jsem začal v patnácti ve vlaku při jízdách na internát. Stejně jako řada jiných mladých mužů v tomto věku jsem ve skrytu duše snil o kariéře hudebníka. Absolvoval jsem i ústeckou lidovou konzervatoř, obor tvorba hudebních textů. Ambice začínajícího „umělce“ mne během středoškolských studií přivedly do libereckého divadla Hudby a poezie, kde se sešla výborná parta. Spolupracovali jsme s Václavem Helšusem a pod vedením režiséra Ivana Řezáče jsme nastudovali několik představení. S jedním z nich jsme vycestovali až do tehdejšího Západního Německa, což byl pro nás, kteří byli na přelomu 70. a 80. let na „západě“ poprvé, nesmazatelný zážitek. Vedle účinkování v divadle a působení v několika hudebních uskupeních jsem se závodně věnoval také basketu. Bohužel, přišel úraz a s košíkovou byl konec. Dodnes mne to mrzí, protože mám tento rychlý a chytrý sport velmi rád.

Podnikání od roku 1989 zaměřené především na obchod s elektronikou mne vnitřně uspokojovalo, ale přinášelo také spoustu problémů a starostí, které jsem se musel učit řešit. To, že život není pěříčko, jsem však již dobře věděl - především od chvíle, kdy přišla na svět moje první dcera, Míša. Její zdravotní handicap mne z mladistvých výšin posadil na zem a já se začal víc zajímat o pozemské věci. Jsem jí vděčný za to, že mne naučila rozlišovat věci podstatné od naprosto nepodstatných.

Počátkem 90. let se firma začala slibně rozvíjet a do naší tříčlenné rodiny přibyla další dcera, Adélka. Velkým zklamáním proto bylo, když jsem podnik, který jsem několik let budoval, musel zrušit. Bylo to něco, co jsem nechtěl a zpočátku si ani nedokázal připustit. Ale provozní náklady spojené s úvěrem byly v době, kdy vláda musela přistoupit k přijetí úsporných opatření a úroková sazba z úvěru se zvedla na 24 %, naprosto zničující. Životním paradoxem tak bylo, že Klausovy úsporné balíčky mne málem připravily o živnost. Bylo to těžké období, a to nejen pro mne - potíže s podnikáním se přenášely i do rodinného života. Naštěstí se nám ale i po rozpadu manželství podařilo s bývalou manželkou udržet hezké a korektní vztahy. Ty trvají dodnes, kdy mám novou rodinu, do které se v roce 2000 narodil syn Adam-Petr. A v srpnu 2004, k trojlístku mých dětí přibyla další holčička - Nina.

Nahoru