Mezitím v Americe #9

Verze pro tisk |

 Dlouho jsem přemýšlela, co jsem ve svých článcích na USA ještě nepomluvila. Ne že by všechno americký bylo horší než český, ale ono je to někdy prostě jen zarážející, velmi zvláštní nebo kompletně k smíchu. A tak bych se s vámi chtěla podělit o to, jak jsem si v Americe udělala řidičák, jaký to je být plnoletá a proč se vyhýbat americkým nemocnicím.

Po šesti měsících kompletního očistce jsem tady oslavila své 21. narozeniny. Celý první půlrok jsem alkohol zahlédla jedině v domácím baru mých amerických rodičů. Alkohol se tu v supermarketech neprodává. Některé obchodní řetězce mají v obchodě oddělenou část, kde prodávají pivo. Na všechno ostatní je tu takzvaný Liquor store (Obchod s lihovinami). Pensylvánie zákonem zakazuje převoz alkoholu, pokud je v automobilu osoba mladší 21 let (výjimkou jsou vaše vlastní děti). Pokud ale neuděláte žádný přestupek, policie vás tu jen tak nezastaví, takže si zrovna z tohohle zákonu nikdo moc nedělá. Jak mi na začátku bylo řečeno, tolerance alkoholu při řízení je přibližně dvě piva nebo sklenička vína. Realita je asi takováhle: Pokud ještě vidíš na volant, jen klidně jeď!

Takže jsem se na oslavu svých druhých osmnáctek vydala prozkoumat americký noční život. Rychle jsem pochopila, že jsem celou dobu o nic nepřicházela. Musíte si dobře vybrat, do kterého klubu vkročíte, mohlo by se vám totiž stát, že skončíte v obležení trpasličích Mexičanů, v kruhu chlípně vyhlížejících černochů, někdy pro změnu ve společnosti nadmíru přátelských Brazilců. V Americe diskotéky a kluby slouží převážně k jedinému účelu, a to najít si někoho na jednu noc. Zeptala jsem se pár Američanů, kde se seznamují. Odpovědí mi bylo, že většinou ve škole, v práci nebo online. V klubech určitě ne. Takže podle toho to i vypadá. Asi vám neunikl nový taneční styl twerk, při kterém slečny hází svým pozadím, jako kdyby dostali ránu elektrikou. Američanky, které nemají zábrany a rozhodně se nestydí, ho ovládají dokonale a to nejlépe na klíně některého z přítomných pánů. Parket pro mě vypadá spíš jako soutěž o nalezení místa, o které se nebudu muset dělit s twerkujícím párem.

Alkohol v klubech vyjde draho. Za nejlevnější pivo dá člověk v přepočtu sto korun a jako naše pivo to rozhodně nechutná. Míchané drinky vyjdou kolem dvou stovek. Panáky se tu neodměřují jako u nás, všechno se lije od oka a drinky jsou většinou dost silné. Ještě se mi nestalo, že bych dostala „podmíráka“. Nealko je pak ve většině klubů zdarma. Spousta restaurací nemá licenci k prodeji alkoholu, prý tu vyjde velmi draho. Takové restaurace pak fungují na principu BYOB = bring your own bottle/beverage. To znamená, že do takové restaurace můžete přijít s vlastním alkoholem, což je věc, kterou bychom měli zavést taky! :)

Zpátky k americkému seznamování. Reklamy na online seznamky jsou tu na každém kroku. Příliš časově vytížení Američané nemají čas jít ven a snažit se někoho náhodně poznat. Stejným způsobem jako nakupují potraviny online, objednávají oblečení online, tak i budují vztahy online. Není to tu nic zvláštního, pokud je člověk starší 18 let, stále svobodný a chce najít protějšek, zaregistruje se i na několik online stránek. Zprvu jsem si myslela, že na seznamkách jsou jedině jednooká, jedenáctiprstá individua s možným hrbem na zádech. Když ale mnoho mých kamarádek našlo protějšek touhle cestou, pochopila jsem, že tak to tu opravdu funguje. Mimo těch největších a nejznámějších stránek jako je match.com, eharmony.com nebo pof.com, jsou tu stránky typu křesťan hledá křesťanku, černí lidé, latino lidé, Číňané Číňanům, farmář hledá farmářku a podobně. Před pár dny jsem dokonce zahlédla reklamu na Gluten-free singles pro nezadané na bezlepkové dietě! Každý si přijde na své! Zeptala jsem se šestnáctileté Američanky, jak Američané v jejím věku začnou randit. Její odpovědí bylo, že prvně by toho kluka začala sledovat na instagramu. Kdyby jí taky začal sledovat, přidala by si ho do přátel na facebooku a doufala, že jí někam pozve. Ach jo, moderní světe...

Svou zkušenost mám i s americkými nemocnicemi. Již pár let mám problémy s bolestí na hrudi kolem srdce. Čeští doktoři mi nic nenašli a můj obvoďák vydedukoval, že to zřejmě má co dělat s kouřením. Jelikož nekouřím, co jsem v Americe, a bolesti se mi vrátily, vyhledala jsem pohotovost. Je mi znám fakt, že návštěva lékaře v Americe vyjde na spoustu peněz, i přesto jsem doufala v podporu mé pojišťovny. Nemocnice, kterou jsem zvolila, byla tou nejútulnější, jakou jsem kdy viděla. Byla jsem připravená na typický zápach, který mě vždycky praští do nosu v českolipské nemocnici - nic takového. Sestřička se na mě od pultu usmívala, jen co jsem otevřela dveře. Zapsala si moje jméno, zeptala se mě, co mě k nim přivedlo, kolem ruky mi uvázala papírový náramek s mým jménem a skenovacím kódem. Nestihla jsem si ani sednout v čekárně, která byla plná pohodlně vypadajících měkkých křesílek, a už volali moje jméno. Mladší kluk mě odvedl do jednoho z pokojů, pokynul mi, abych si lehla, změřil mi tlak a odešel. Za minutu přišla moje první doktorka, která sepsala všechno, co jsem jí řekla, druhá se dvěma sestrami mi hned poté přišly odebrat krev. Když jsem jim řekla, že bych mohla omdlít, rozptylovaly mě nějakou americkou básničkou o pláži a sluníčku. Třetí doktor si se mnou povídal než mě čtvrtá doktorka  vzala na rentgen. Pátý doktor mě odvedl do místnosti, kde spousta dalších lidí čekala na výsledky. Každou chvíli se mě někdo přišel zeptat, jestli něco nepotřebuju.

Proč jsem zmínila kód na náramku – každý kdo mě ošetřoval si můj náramek naskenoval, tím dostal všechna data o mně a ušetřil mi práci s opakováním mého problému. Všichni byli celou dobu neuvěřitelně milí, říkali mi Darling, Honey nebo Sweetheart.  Na konci se ke mně pátý doktor vrátil, aby mi sdělil, že jsem naprosto zdravá. Hypochondr umírající uvnitř mě na rakovinu plic si úlevou oddechl. Doktor mi doporučil pít méně kafe a předepsal mi prášky, které jsem nikdy nezačala brát, jelikož jsem se začala cítit lépe hned, jak mi řekl, že jsem zdravá. Čekalo mě pár klidných týdnů, kdy se mi krásně spalo. Pak přišel účet z nemocnice. 2300 dolarů. Obratem jsem volala na pojišťovnu, abych se ujistila, že je to jen nějaká chyba. Slečna na telefonu mi velmi milým hlasem odpověděla, že to žádná chyba není, že jelikož mám v papírech napsáno, že jsem se se stejným problémem léčila již v Čechách, počítá se to jako tzv. Preexisting condition, tedy již předtím existující problém, který americké pojišťovny nehradí. S přáním hezkého dne mi zavěsila a já si v duchu spočítala, na kolik že mě všichni ti usmívající doktoři vyšli. Popotahování s nemocnicemi trvalo dalšího půl roku, na radu mojí konselorky a mojí hostmum jsem napsala každýmu, co s tím měl jen trochu co dělat, že si prostě nemůžu dovolit zaplatit takovouhle částku s platem 200 dolarů týdně. Nakonec jsme přišly na možnost požádat o pomoc charitu. Po šesti měsících jsem tedy nakonec dostala ten nejlepší dopis, co mohl přijít, kdy mi bylo oznámeno, že pro tentokrát moje účty pokryjí. S americkýma nemocnicema jsem skončila a příště si radši zaletím na víkend domů. Jen pro zajímavost, dva týdny poté, co jsem obdržela oznámení o zrušení mého dluhu, prezident Obama Preexisting conditions jako výmluvu pro pojišťovny k neproplácení nemocničních účtů, zrušil!

První rok au pairky v Pennsylvánii jezdí na mezinárodní řidičák, který si přivezly ze své země. Taková věc vyjde na padesát korun a je to jen kus papíru s fotkou. Po roce ale tento řidičák přestane platit a au pairky musí složit zkoušku na pennsylvánijský řidičák. Vyhýbala jsem se tomu, jak dlouho to jen šlo, ale nakonec mě to neminulo. Na začátku jsem dostala takovou ne moc velkou brožuru, teorii, kterou jsem se měla naučit nazpaměť. V knížce bylo všehovšudy 100 otázek. Většina z nich byla absolutně vydedukovatelná, pár bylo nesmyslných a pár zarážejících. Hned první otázka byla - Proč mají 16tiletí řidiči v Americe většinou autonehody? Doteď si nejsem jistá, jak moc mě znalost odpovědi obohatila při jízdě na silnicích. Spousta otázek se týká otázek alkoholu. Jaké jsou reakce řidiče při řízení po požití alkoholu? A podobně.

Kdyže se je tedy budoucí řidič všechny naučí a cítí se připraven, dostaví se ke zkoušce. Zaparkovala jsem auto co nejdál od budovy, aby mě nikdo neviděl (můj mezinárodní řidičák byl už v té době dva měsíce propadlý) uvnitř jsem měla tu čest poprvé mluvit s protivným Američanem, jinak tu nikdo nikdy protivný není. (Jestli já to v lidech nevyvolávám). Opsal si údaje z mého pasu, sarkasticky mi oznámil, že kdybych byla z Německa nebo Francie, nemusela bych zkoušku skládat a mohla se jen vyměnit můj pas za americký, jelikož s těmito zeměmi má Amerika úmluvu. Pak se mě zeptal, zda chci test skládat v nějakém jiném jazyce než angličtině. Odpověděla jsem, jestli má češtinu a hrála překvapenou, když po pátrání v menu odpověděl, že bohužel ne. Pět lidí již sedělo u počítačů a zkoušku skládalo. Pro splnění je potřeba mít 15 otázek z 18 správně. Nekecám, že jsem byla hotová dřív než všech těch pět Američanů. Po necelých pěti minutách jdu zpět k protivnému úředníkovi a on mě zírá, jestli jsem to vzdala. Říkám, že ne, že jsem úspěšně prošla. Dostala jsem od něj dokument, který mi povoloval přihlásit se k jízdám, a já s úsměvem opustila budovu. Na jízdy se musí čekat pár týdnů. Z nepochopitelného důvodu, protože trvají taky jen pět minut. Ale nicméně i k těm jsem se dopracovala. Celá zkouška se skládá v areálu nákupního centra. Začíná paralelním parkováním na šest pohybů, objetím centra, zastavením na pár stopkách a dodržováním rychlosti 15 mil za hodinu. Inspektorka, která se mnou zkoušku skládala, mě pochválila za mou jízdu a já se jen v duchu smála, jak na to přišla během těch pěti minut. Nicméně slečno Černá, po třech letech za volantem vás i Amerika uznává za řidičku!

Nahoru