Křížem krážem Balkánem 6

Verze pro tisk |

Shánění pohlednice ve Skadaru. Rozbité auto a dobří lidé v Černé Hoře. Odpočinek u moře a „boj“ s vlnami. Holandský kemp a bydlení u muslimů.

30. července 2012 – pondělí, odpoledne

Dalším cílem byl Shkodër na břehu stejnojmenného jezera. Cestou jsme ještě zajeli do exkluzivního kempu, kde nějací motorkáři založili keš. Pivo za 2,50 eura, syn s výbornou angličtinou a s radou, že máme hledat jinde. Kromě nás byla jedinými hosty holandská rodinka. Na Albánii moc velký luxus, tady bychom si připadali jako skleníkové květinky a po několika hodinách pobytu bychom zapomněli, že jsme na Balkáně. Vždyť se také majitel nechal inspirovat v Holandsku.

Ve Skadaru jsme zaparkovali v centru a snažili se sehnat pohled a známku, abychom o sobě dali vědět naší servírce z Tipáče. Šlo o nadlidský výkon. Našli jsme poštu, kde přežívalo dvanáct lidí. Posílali nás od okénka k okénku a až úplně v rohu jsme narazili na chlápka, který měl známky na starosti. Nebyl moc jazykově vybavený, přesto jsme nakonec (snad) koupili známku, která by uhradila cestu pohlednice do střední Evropy. Kvůli ní jsme pak proběhali celé město. Bezúspěšně. V Albánii snad ani nevědí, jak taková věc vypadá. Jediný jsme viděli za výlohou informačního centra, ve kterém však měli až do šesti hodin siestu.

Skadarská mešita

Najít poštu v Albánii ještě vůbec nic neznamená

Škoda, že nehledají chemikáře se znalostí češtiny

Utratili jsme poslední leky za chleba, melouny, vodu a pivo a dojeli na nedaleké hranice s Černou Horou. Hraniční kontrola v pohodě, žádné poplatky, žádná šikana, Černohorci nás nekontrolovali vůbec.

Devatenáct kilometrů do Ulcinj proběhlo v pohodě, ale když jsme začínali pátrat po ubytování, přestala fungovat spojka v autě. Bylo to štěstí v neštěstí, páč stát se to o dvě hodiny dříve anebo například při přejezdu hřebene do Tirany, byli bychom ve větším průšvihu. Velkým štěstím bylo také to, že jsme zastavili u taxikáře, který měl také volkswagen. Ochotně se nás ujal, vyzkoušel si auto, nakoukl pod kapotu a sehnal servis. Na chvíli jsme se rozdělili. My se Šárkou šli zjišťovat, jak s ubytováním, Iveta s Pavlem se nechali odtáhnout do opravny, které vládl Srb původem z Nového Sadu, v němž jsme trávili velkou část prvního dne. Srb auto prozkoumal a oznámil, že se bude muset vyndat motor a vyměnit celá součástka. Cenu odhadl maximálně na pět set euro. Pavel měl samozřejmě náladu v prdeli.

Taxikář nás vyvezl svým autem až nahoru do centra města, kde jsme se ubytovali ve dvou pokojích starého domu, kousek nad mešitou. Mladé ženě, asi muslimce, jsme popsali naši anabázi. Místo u nás obvyklého panáka jsme se dočkali výborné turecké kávy. Deset euro na noc dobrá cena, sprchu jsme měli jednu venku, jednu malou uvnitř (tak malou, že u sprchování jsem musel klečet), vše společné se čtveřicí Rumunů.

Šli jsme trochu zapít žal – po delším hledání jsme ve směsi kaváren našli hospodu s točeným Tuborgem. Číšník nás hned odhadl na Čechy. Snad se nám podařilo Pavla trochu rozptýlit.

31. července 2012 – úterý

Dali jsme si pohodovou snídani, venku pod pergolou obsypanou plody kiwi. Sbalili jsme batohy a sešli dolů k moři. Na narvané pláži jsme našli dvě slunečníková hnízda na jejím konci. A byla to klika, od rána do břehu bušila vlna za vlnou, takže jsme co půlhodinu lezli do vody, skákali do vln, podplouvali jimi, nechávali se jimi unášet. Typické leháro. Čekali jsme však, jak dopadne auto a zda budeme další den pokračovat. Prozřetelně jsme si už dopředu přes net zaplatili dvě noci.

Horší část pláže

Volnější a divočejší část pláže

Mešita v Ulcinj

Naše přechodná adresa

Přístřešek s plody kiwi

Nevím proč, ale fíky si k snídani mohly trhat jen holky

Večerní posezení

Taxikář pro Pavla přijel chvíli poté, co jsme se vrátili z pláže. Automechanici byli féroví, udělali to zřejmě nejlevněji, jak to šlo. Aspoň Pavel se tvářil spokojeně, obzvlášť poté, co zvládl klikatými uličkami vyjet až k našemu přechodnému ubytování. Seděli jsme pak pod šiškami kiwi a cumlali černohorské víno. Opět jsme mohli plánovat. Dohodli jsme, že sebereme pár keší na pobřeží a vyrazíme na sever, pokud možno do národního parku Biogradská gora.

Nahoru