Loni jsem ke konci prázdnin podnikl výpravu Českolipskem, kdy jsem postupně na kole dosáhl nejvýchodnějšího, nejjižnějšího, nejzápadnějšího, nejsevernějšího (a také nejvyššího a nejnižšího) bodu (úvodní díl je zde).
Letos jsem na free vyrazil s manželkou a přáteli na Balkán. Nikoliv však na kole, ale autem. Najezdili jsme 3966 kilometrů. Abych i-noviny trochu prázdninově zpestřil, psal jsem si cestou deník, třeba vám tím opět dám pár tipů pro dovolenou či vás jen pobavím.
25. 7. 2012 – středa, psáno ještě doma před odjezdem
Po loňském dobrodružství, kdy jsem si vedl deník během svého putování Českolipskem, jsem si něco podobného dopřál i letos.
I když původní nápad vzešel ode mě, hlavním tahounem je Pavel. Mně nějak po Expedici a rodinné dovolené chyběly síly. Přestože odjíždíme už za pár hodin, nemám klasickou cestovní horečku, nemám ani moc představu, kam přesně pojedeme. Byl jsem i proti tomu, abychom si dopředu něco rezervovali. Jen jsem si koupil mapu Balkánu a stáhnul si keše v několika balkánských státech. O keších pro jistotu před ženskými moc nemluvíme. (Ano, jedeme s manželkami – se Šárkou a Ivetou.) Myslím, že holkám je ale jasné, co je hlavním cílem výletu.
Jak to vlastně celé vzniklo? Na facebooku se objevila nabídka českolipské pobočky Klubu českých turistů, konkrétně spíše Jardy Svobody, který chtěl zorganizovat zájezd do Černé hory. Nadhodil jsem to před Pavlem a ten kupodivu přesvědčil Ivetu. Zájezd však padl a nám přišlo líto zahodit skutečnost, že máme ženské zpracované. Pavel se pro akci opravdu nadchl, já vše odkýval. Na vše stačilo pár piv v Tipáči.
Vyrazíme asi v osm večer. Čas odjezdu jsme asi řešili nejdéle. Já jsem spíše skřivan – brzy vstávám a brzy chodím spát. Pavel však vznesl argument, že s odjezdem večer přejedeme v noci státy, které nás až tak nezajímají, a ráno bychom už mohli být na hranicích se Srbskem. A jemu prý nevadí v noci řídit.
Bude to zajímavé, protože oba dva jsme takoví organizátoři, jedem jeho autem, protože diesel na takovou dálku evidentně méně projezdí. Mou výhodou je, že jsem ve všech plánovaných státech už byl. Nemám větší obavy ani z Albánie či z Kosova, mám pocit, že nejedu do neznámého prostředí a ostatní tak mohu uklidňovat. Kromě pobřeží určitě nebude problém sehnat ubytování, jídlo apod.
Nové je pro nás to, že jsme nechali doma kluky. Sice jsou doma babička s dědou, ale kluci se rozhodli hospodařit v bytě sami. Před chvílí jsem jim dovařil do zásoby guláš, v lednici mají kuřecí, v mrazáku lososa. Také dostali dva tisíce. Hlásit se mají každý večer.
Teď už máme sbaleno. Poměrně úsporně – vešli jsme se do jednoho kufru, v tažce máme nějaké jídlo. Vzal jsem si jen trička, kraťasy a jedny rezervní boty. Trochu mastňácky táhneme Hynkův netbook, kdybychom někde narazili na wi-fi. Hlavní jsou foťák, GPS, deník, tužka, prášky na tlak.
K jídlu tradičně toasty, vzal jsem si hodně ovesných vloček, které mi poslední dobou jedou a většinou mě nasytí na celý den. Taky jsem vypálil spoustu cédéček s mluveným slovem – Od Štorcha, přes Verneovky k Cimrmanům. Aby nám čas v autě rychleji ubíhal.
Trochu blednu závistí, když si představím, že Michal Kosina za červenec sjezdil celý Balkán na kole. Na to nemám fyzicky ani psychicky. Asi by mi to doma ani neprošlo. Zkrátka už jsem měkkej.
Abych první díl trochu oživil, našel jsem pár fotek z minulých cest. Takhle nějak jsem si Balkán před odjezdem představoval.
Určitě jsem chtěl skončit na Ohridu. Jeho turistický potenciál stále není doceněn ... a to je dobře.
K moři jsme chtěli hlavně kvůli manželkám. Na obrázku Sv. Stefan v Černé hoře.
Tříhodinová cesta trajektem po albánské řece Drin patří mezi nejúchvatnější na světě. Ale to bychom museli mít na cestu více času.