Na Hamrštejně ve dvou, na Děvíně sám. Nepřehnala to Věra s tím vtipkováním? Karel nechce dělat kompromisy. Ale dělá je! Dvacet obrázků.
Podle Nisy jsme došli až k vlakový zastávce, která prakticky končila na hradě. Jmenovala se Machnín, ale hrad byl Hamrštejn. Lavička, stolek, potřeboval jsem vydechnout, takže zatímco Věra prolejzala zříceninu, já si dojedl svou půlku housek a natáhl se s cígem v puse.
Cestou jsem myslel, že mi vykecá díru do hlavy. Taky byla ze všeho nadšená. Z toho, že neprší, z každýho ptáka, co někde zakvokal, z toho, že uvidí nový hrady. Původně prý chtěla studovat historii, ale nakonec se rozhodla pro cestovní ruch, protože jí přišel praktičtější. Teď je rozčarovaná a vůbec neví, co jednou chce dělat.
Ptal jsem se jí znovu, proč s ní nejezdí nějakej kluk, vždyť vypadá docela dobře.
„Docela?“ zasmála se, ale na otázku neodpověděla. Dal jsem si závazek, že tímhle směrem už dotazy směřovat nebudu.
Ještě jsem neměl dokouřeno, když začala hulákat z hradeb. Tak hystericky, že jsem típnul půlčíka a bez batohu se hnal nahoru.
„Co řveš, kurva? V přírodě se neřve.“
„Zmije, sakra, zmije. Šla jsem se vyčůrat a kousla mě.“
„Ježíšmarja, kam?“
„No právě, ti říkám, že jsem se šla vyčůrat. Do zadku.“
„Sakra, to ani nijak nezaškrtíme. To si nemůžeš dát bacha?“ vztekal jsem se a sotva popadal dech. „Tak dělej, ber věci a letíme dolů do vesnice. Musíme sehnat nějaký auto a odvízt tě do nemocnice.“
Najednou se dala do smíchu. „Dělám si prdel, starouši.“
Ty vole, ta mě nasrala. Kde se ke mně přifařil takovej fracek? Čuměl jsem na ni s vyvalenýma očima a pořád doufal, že mi řekne, že to není pravda, že se mi předchozích pár sekund jenom zdálo.
„Ty se zlobíš, Karle?“
„Ne, já jsem totálně vytočenej. Típnul jsem cigáro v půlce, to jsem nedělal, ani když mě načapali v práci, málem jsem si vyrval plíce, když jsem se sem sápal. Taky se mi hlavou promítlo, co všechno budem muset udělat. Jak budu někde dole skákat autům do cesty, abych je zastavil, a vysvětlovat řidičům, že tě kousnul do zadku had.“
„Tak se nezlob. Jen jsem chtěla, abys sem vylez. Už jsi tady někdy byl?“
„Nevím. Jezdili jsme spíš na druhou stranu. Ty vole, jestli uděláš ještě jednou něco podobnýho, tak tě snad shodím ze skály.“
„Omlouvám se,“ řekla a koketně sklopila oči.
„Hele, já vlastně nevím, proč spolu někam jdeme. Utekl jsem z baráku, protože mi vadili lidi. Srali mě v práci, srala mě žena, dětem jsem byl u zadku. A pak si vezmu na hrb někoho, kdo mě sere taky. Bojí se draků, bouřky a pak si ještě vymejšlí, že čůrá na hady.“
„Tys neměl nějaký kámoše, který by třeba jeli s tebou?“ zeptala se.
„Jeden se odstěhoval do Německa, druhej je tak zblblej do automatů, že se s ním už nedá ani sedět v hospodě, aby po nich nešilhal a po jednom pivu nežebral o pučení stovky.“
„A tos byl vždycky takovej morous?“
„Proč morous?“
„Dyť seš protivnej…“
„Tak teď jseš fakt jak moje žena. Hele, prdím na to, kouknem dole na jízdní řád, počkám s tebou, až něco pojede a nazdar.“
„A kam půjdeš ty?“
„To je jedno, někam prostě. Chtěl jsem bejt sám a táhnu tě s sebou, poslouchám tě, nemůžu rozjímat, mám o tebe strachy. Tohle není, co jsem chtěl.“
„Dyť si říkal, že se sám v noci bojíš.“
„To k tomu asi patří.“
„Tak se na pár hodin rozejdeme a večer se zase někde sejdeme,“ navrhla.
„Kde?“
„To je jedno. Řekni. Ty to tady znáš.“
„To je jako nějaká skautská hra. Já si nechci hrát.“
„Zkus to se mnou ještě, Karle. Odpočineš si ode mě a nebudeš muset spát sám. Kompromis.“
„Já utekl, abych nemusel dělat kompromisy.“
Ale nakonec jsem na její návrh kejvnul. Šli jsme každej na jinou stranu a dohodli jsme se, že se večer sejdeme na Děvíně. Sice nevěděla, kde to je, ale prý se zeptá.
Já sešel dolů na silnici a ledabyle jsem stopoval během chůze ve směru na Kryštofák. Mé skoro čerstvé oholení asi zapůsobilo, páč mě vzalo hned první auto. Dědula mě hodil až do lázní v Kundraticích. Jel si tam z Liberce pro manželku.
„Už mi končí slaměné vdovství,“ zavtipkoval.
Nechtělo se mi vyprávět, jak jsem na tom já, tak jsem si vymyslel, že jsem vdovec opravdový a že není o co stát. Politoval mě a pak vyprávěl, co všechno pro manželku doma nachystal. No, jo, taky bych se měl zase jednou Tereze ozvat. Ani nevím, jestli mobil ještě naskočí, když jsem ho několik dnů nepoužíval. Pořád si slibuju, že ho vyhodím, ale možná bych ho mohl normálně střelit a jednu noc si neplánovaně užít v nějakým lepším bejváku.
S chlápkem jsme se zakecali a sedli si spolu ještě v hospodě v lázních. Myslel jsem, že to bude nějakej nóbl podnik, ale byla to normální čtyřka jako někde na vesnici. Dokonce i kouřit se tam smělo.
„Nevím, co bych tady tři neděle dělal,“ konstatoval. „Ale manželka je tu spokojená. Je to levný, chodí na procházky. Každej den mají nějakou kulturu. Třeba jedou do Liberce do divadla,“ zasmál se.
On dal kafe, já pivko a rozloučili jsme se. Už jsem se na silnici nevracel, vzal jsem to zadem pod skalami rovnou k Děvínu. K rozcestí pod hradem jsem se dostal už za tmy. Trochu jsem Věru politoval. Jestli je sama nahoře, tak už musí mít v gatích. Ale patří jí to, neměla mi říkat starouši a utahovat si ze mě. Pak mě ale napadlo, že nahoře možná budu první já a plné gatě čekají mě.
Cestou jsem se zastavoval, prohlížel si zespodu hradby, jestli neuvidím záblesk z baterky, zaposlouchával se. Přemýšlel jsem, jestli nahoře byla možnost někam zalézt. Určitě sedí na horním nádvoří a čeká na mě. Oheň radši nerozdělávala, aby na sebe neupozorňovala.
Potichu jsem vystoupal po schodišti až na vrchol a rozhlédl se. „Věro,“ zašeptal jsem tak, aby to dolehlo tak maximálně deset metrů ode mě. Přitom jsem se držel zády u zdi. Postupně jsem zesiloval: „Věro, Věro!“
Nic, jen nějakej pták se ozval. Sova, datel, nevím. Opatrně jsem prošel celou zříceninu a nakonec si sedl a opřel se o velký buk. Co teď, zapudil jsem já ji, ale celý odpoledne jsem počítal s tím, že se zase sejdeme. Sice jsem se těšil, jak budu pár hodin svým pánem, ale připravoval jsem se, jak jí večer odpustím a v klidu usnu někde při hradbách.
Zase ten pták. Proč musí někdo takhle v noci hulákat. Sova těžko, když chce něco ulovit. Nebo se sovy v noci pářej a je to tokání nějakýho nadrženýho samečka? Hlavně když sem po tom schodišti nevylezou prasata pro bukvice. Co by mě tady mohlo vohrožovat? Lidi už dávno čuměj na televizi, čundráci se objevěj zase až o víkendu, snad i zmije v noci spěj. V hlavě mi to zase šrotovalo, ale po chvíli jsem cejtil, že usínám. Vytáhl jsem si spacák a vsedě, opřený o buk, jsem se do něj nasoukal. Podle mě ještě nebylo ani deset, když jsem vytuhnul.
Devátý díl je zde.
Desátý díl je zde.
Jedenáctý díl je zde.
Dvanáctý díl je zde.
Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.