Karel H. – 27. DEN (večer)

Verze pro tisk |

Šel jsem kus po silnici, a pak si uvědomil, že červená značka nikde. Sakra, chtěl jsem to poctivě vzít po červený, až kam to půjde. Rychle jsem rozbalil mapu a zjistil jsem, že je vše v pohodě, jen jsem to měl vzít v Harasově po druhý straně rybníka. Snažil jsem se přes vodu zaostřit a myslím, že jsem tam tu značku na stromech viděl.

O kus dál trasa křižovala silnici a já se na ni zase napojil a zmizel mezi skalami. Okukoval jsem domky. Samej Pražák, občas kůča, která musela bejt rok co rok vytopená, občas palác, před kterým stál mercedes nebo bavorák. A pak se na konci louky objevila hospoda. Svítila do dálky jak v nějaký pohádce. Lačně jsem vtrhnul dovnitř a sedl si ke stolu v rohu. Točili Podkováň, tu jsem nepil sto let a možná jsem si i myslel, že už ji dávno nevyráběj.

Byla to láska na první hlt. Měl jsem dnes nachozeno dost, byl utahanej, záda mě bolely, myslím, že jsem si zastávku zasloužil.

Když mi servírka nesla druhý, zeptal jsem se jí, jestli tady i ubytovávají. Byla to mladá oplácaná holka s piercingem ve rtu. Moc se sem nehodila. Ale ukázala se jako příjemná.

„Tady ne, ale o kus dál je kemp a taky hotel Kokořín, ale ten asi nebude pro vás,“ změřila si mě.

„Jak nebude pro mě?“

„To je prostě pro úplně jiný lidi. Ani pro mě, ani pro vás.“

Dál jsem ji neotravoval, dopisoval si deník a těšil se na každý další kousek, který do sebe vyklopím.

Už trochu přiopile jsem si prohlížel lidi, který se v hospodě průběžně střídali, až mě zaujala jedna baba, co seděla s rodinou nedaleko výčepu. Ty vole, Karle, dyť tu ty znáš. Je sice o dvacet třicet kilo starší, ale je to ona. Dokonce jsem si vzpomněl na jméno. Jitka. A hned mi taky naskočilo, odkud ji znám. Chmelová brigáda v  zapadlý vesnici u Brozan. Ona byla z nějaký ekonomky a sešli jsme se na česačce. Přivezli valník, my na něj naskákali a střídali se v zarážení štoků do takovýho chňapáku. Jeden zarážel, druhý podával. Když jsme padali na hubu, vystřídali jsme se. Oba jsme se na tuhle práci přihlásili, protože nám přišla míň drsná než na poli, ale byl to omyl. Jeli jsme jak fretky, ale taky jsme měli o dost víc peněz než holky na páse.

Po jedný směně jsme spolu šli na procházku, filmovali a pak skončili v nějaký garáži s kombajnama, kde shodou náhod bylo i vyřazený drátěný lůžko. Bez matrace. Sedli jsme si na něj a dál jen tak filozofovali, ale jak to skončilo, je asi každýmu jasný. Tu první společnou noc si moc nepamatuju, jak se odehrála. Jen vím, že měla neskutečně velký bradavky. Ne dvorce, jenom bradavky. Nikdy předtím ani potom jsem nic podobnýho neviděl.

A nikdy předtím ani potom jsem nezažil, co se odehrávalo v dalších dnech. Najednou se ráno zjevila u nás na pokoji asi hodinu před budíčkem. Bez jedinýho slova si stáhla kalhotky, pověsila je na roh postele, sedla si na mě, během pěti minut nás oba udělala a pak zase odešla.

Tohle dělala den co den po celou dobu brigády. Kluci, kterých bylo na pokoji pět nebo šest, si ze mě začali dělat prdel a ráno se vzájemně budili, aby o tu zábavu nikdo nepřišel. Nejhorší bylo, že na česačce se ke mně chovala úplně stejně jako předtím.

„Makej, podávej, podrž, zaber, pomoc!“

Ani na procházku už jsme spolu nikdy nešli. Večer se rozloučila, brzy ráno mě vyšukala a pak se mnou celý den makala. Jen na dočesné jsme si spolu zatancovali, než jsem se úplně zlinkoval a skončil někde pozvracenej za stodolou.

Tak tahle holka se mnou teď seděla v hospodě. S sebou vyplešlýho staříka a postpubertální holku, která se tvářila, že tady je za trest.

Potřeboval jsem nějak rychle vystřízlivět, abych byl schopnej něco vymyslet. Určitě jsem ji chtěl nějak oslovit. Přece tady na ni nebudu jen zízat a doufat, že mě pozná. Toužil jsem o ní něco zjistit. Jak skončila, kde teď bydlí, jestli ji to s tím dědkem baví. Jak jsem byl vožralej, tak jsem toužil ještě aspoň jednou vidět ty bradavky. Chtěl jsem se někde probudit na posteli bez matrace a sledovat, jak si stahuje bílé prádlo a s naprostou samozřejmostí si na mě nasedá.

„Ještě jedno?“ zeptala se servírka.

Zadíval jsem se na lístek. Kurva, sedm čárek.

„Dám si malinovku, musím se trochu probrat.“

Číšnice mi přinesla limonádu, mrkla na kolegu a popadla cigára. Šla si ven zakouřit. Vzal jsem cíga a vyrazil za ní.

Nechodil jsem kolem horké kaše. Jen co jsem jí připálil, vypálil jsem to na ni rovnou. „Nevíte náhodou, kdo je ta rodinka, co sedí blízko výčepu? Ta ženská mi hrozně připomíná jednu přítelkyni z mládí.“

Servírka si evidentně oddychla, že nedělám do ní.

„Je mi blbý se jí jít zeptat,“ doplnil jsem ještě.

„Jasně,“ pronesla spiklenecky. „Nevím, kdo to je, ale určitě tady nejsou poprvý. Řekla bych, že tady někde mají chatu nebo chalupu. A nemůže to bejt moc daleko, někdy přijíždějí autem, ale myslím, že už tady párkrát byli i pěšky.“

Víc jsem asi zjistit nemohl, ale i tak to byly dobrý informace. Dokouřil jsem a vrátil se do hospody.

Padesátý sedmý díl je zde.

Padesátý osmý díl je zde.

Padesátý devátý díl je zde.

Šedesátý díl je zde.

Šedesátý první díl je zde.

Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.

alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
Nahoru