Karel H. – 27. DEN (dopoledne)

Verze pro tisk |

Probudil mě hlad. Zase jsem se, debil, včera prakticky nenajedl. Bylo šero a mlha. Klidně mohlo bejt pět anebo taky sedm. Anebo čtyři či osm. Ne, osm ne. I tak jsem byl překvapenej, jak klidně jsem spal, přestože mě klasicky bolely záda.

Rychle jsem pobalil a přitom přemejšlel, kterým směrem se dát. Nejblíž to bylo do Liběchova, ale nechtělo se mi se tam vracet. Do Štětí to bylo podle cedulí šest kiláků, to bych mohl dát. Vylezl jsem si na skálu a prohrabal batoh. Chleba plesnivej, to nechápu. Naštěstí jsem na dně našel dost sušenek. Ale nebylo je čím zapít.

Ušel jsem dva kilometry a našel rozcestí, který mi ukazovalo, že kousek od hlavní cesty je jeskyně se strašidelným názvem Mordoch. Těch pár metrů navíc mě nezabije.

No tak to mě fakt nasralo. Já chrápu na zemi a tady bylo několik postelí. Dokonce palanda. To jsem měl večer vědět. A nikde nikdo. Mohl jsem mít luxus jako v hotelu. Jen mi vrtalo, co znamená to slovo Mordloch. Trochu to znělo jako Mordor a to bylo asi z Pána prstenů.

Nemělo smysl se zdržovat, takže jsem pokračoval po cestě do Štětí. Minul jsem pár kaplí a po asi hodině konečně potkal živou duši. Chlápek v zeleným, ale bez pušky. Myslel jsem, že se ho aspoň zeptám na cestu, aby řeč nestála, ale připadal jsem si trochu vlezle, když všude byly cedule jako kráva k nějaký naučný stezce pro malý haranty. Aspoň jsem ho v poslední chvíli pozdravil, což mu způsobilo leknutí. Asi jsem působil podezřele nebo dokonce nebezpečně. No co, normální čundrák.

Další odbočka mě lákala na nějakou hromadu, o níž se na ceduli psalo, že je to sopka. Ale vylízt tam jsem se neukecal. Bylo prdvidět a sbírat olivíny mě nelákalo. Chtěl jsem co nejdřív najít nějakou hospodu nebo nádraží a přejet do Mělníka, abych se konečně vydal v těch Máchových stopách.

Koleje byly hned na kraji Štětí, ale nikde odbočka k nádraží nebo aspoň vyšlapaná cestička, takže jsem zamířil k centru, vstříc lesu komínů, který asi patřily zdejší papírně. Opravdu hororový výhled. Nalevo tepelná elektrárna, napravo papírna a někde mezi tím bych čekal Říp, ale ten byl v tý jen pomalu padající mlze  opravdu vidět, jen když člověk tušil, kde by měl bejt.

Po obou stranách cesty pomalu se probouzející satelitní městečko. Když už jsem někoho zahlíd, tak maximálně ve vokně nebo v jedoucím autě. A mně se nechtělo dojít až na náměstí. Až na první větší křižovatce jsem narazil na pěšího týpka.

„Dobrý den, nevíte, jak se dostanu k nádraží?“

Byl nadranej jako kára.

„Tyvoule,“ artikuloval s největšími obtížemi. „Náadruaží?“ Opřel se mi o rameno, a tak jsem raději popošel k nejbližšímu plotu, abych mu poskytl stabilnější oporu.

Podíval se na mě skelnýma očima. Párkrát se nadechl. „Nemuáš cigaretu?“

Dumal jsem, jestli je to vůbec Čech. Měl divnej přízvuk. Ale jsem dobrák od kosti, a tak jsem vytáhl krabičku a vyklepal mu jedno retko. Že by si ho ale zapálil sám, to nehrozilo. Nakonec jsme si vedle sebe sedli na podezdívku a já zapálil jemu i sobě. To jeho jsem mu strčil do pusy.

„Co to nádraží?“ zeptal jsem se ho, když jsme byli asi v půlce.

Cígo ho probralo a byl schopen mi nabídnout, že mě tam dovede. Doufal jsem, že je to blízko, protože s ním by mi kilák trval zbytek dne.

Dokouřili jsme, já mu pomohl se zvednout a vedlejší cestou jsme se vypravili do kopce, ze kterýho jsem právě slezl.  Po stovce metrů jsme byli na okraji zahrádkářský kolonie.

„Nádraží je támhleee hore,“ ukazováčkem vyznačil úhel o sto osmdesáti stupních. „Pojdeš po týhle pešině, stále hore a u tej zrúceniny domu se dáš po další pešině. Stále hore. A si tam. Nádraží je ta velká budova.“

Zaostřil jsem do dáli a byl si prakticky jist, kam mám jít.

„Nedáš si se mnou pívo?“ zeptal se, když jsem mu odkýval, že vím, kudy se dát.

Nikde jsem neviděl žádnou hospodu ani stánek. Pak mi došlo, že hledá po kapsách klíče a chystá se do jedné ze zahrádek.

„Ale jo.“ Bylo mi jedno, že je vožralej. Měl jsem žízeň jako kráva.

Pomohl jsem mu otevřít branku, která, jak se ukázalo, vůbec nebyla zamčená. Stejně tak domek se zarostlou verandou a jednou místností, ve který byla rozestlaná postel, a všude se válely flašky od všeho možnýho kromě minerálek a kofoly.

Prásknul sebou na postel a v tu chvíli byl tuhej. Chvíli jsem zápasil s potřebou co nejrychleji vypadnout, ale pak jsem zahlídl načatou basu nějakýho výčepního piva, a tak jsem si sednul na schod verandy a jedno si otevřel. Zasloužil jsem si ho, ten ožrala by beze mě nejspíš usnul někde na silnici a některý z těch aut by ho přejelo.

Jen jsem ucuc, zacejtil jsem, že by nebylo na škodu se tady někde vykadit. V chatce žádnej záchod určitě nebyl, a tak jsem ji obešel, abych mezi tújemi objevil malej přístřešek s chemickým hajzlíkem, který však byl mezi výkaly sotva vidět. Nakonec jsem radši položil kabel z vnější strany stromkové zástěny.

K nádraží jsem se dostal v pohodě. Ani mi nevadilo, že protější hospoda byla zavřená. Koupil jsem si lístek na vlak, co měl jet za půl hodiny, a sedl si do rohu čekárny.

alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
Nahoru