Další Karlův pohodový den v Liťáku … i když … Najde další ze svých lásek? Po čem se mu fakt nestejská? Jak si žili kovaní soudruzi?
Potmě jsem byl dvakrát na záchodě, čehož jsem využil k výletu do rozhledny na cigáro. Dobrej pocit být takhle nad městem. V bezpečí a přitom vytouženě sám. Nesvíralo mě napětí v břiše, který mě cestou obvykle vyprovází. Nádhera.
Když se rozednilo, ještě jsem si poležel a čekal, jestli se zase objeví můj oblíbenej číšník se snídaní, ale nějak nešel. Bylo pondělí, tak třeba nemaj otevřeno, napadlo mě. Tak jsem slez do přízemí, už sbalenej, a narazil jenom na uklízečku. Dal jsem jí klíč a vyrazil lesíkem do města.
Najít barák, ve kterým jsem byl párkrát za Ivanou, jsem si představoval nějak moc jednoduše. Myslel jsem si, že to bylo na pravý straně kolejí, ve směru na Lípu. Ale tam, kde jsem si myslel, že by to mělo bejt, stálo gymnázium. A vůbec: okolní baráky se netvářily jako předválečný zbohatlický vily. Za kolejema to bylo lepší. Procházel jsem jednou ulicí za druhou a koukal do zahrad. Ten obývák, v jehož výklenku stával klavír, bych snad poznal i zvenčí. Ale všecko vypadalo jinak, než jsem si pamatoval. Barevný omítky, bazény na zahradách. Byl jsem bez šance. A měl jsem hlad. Jo, to jsem si taky včera řekl: budu pořádně žrát.
V Litoměřicích jsem snídával poměrně často. Občas jsme se tady vyskytli na nějakým čundru a u náměstí byl nejlepší mléčnej bar, jakej pamatuju. A samozřejmě, že už tam nestál, ale otevřeno bylo několik krámků, tak jsem si koupil čerstvý housky a dal si je jen s mlíkem. Tak jsem to měl dřív rád. Bylo to jednoduchý, levný. Jen mlíko bejvalo v igeliťáku, ne jakoteď v krabici. Když jsem ho pil doma z krabice, Tereza mi nadávala, že prej cintám nebo že po těch krabicích lezou myši. Nechápu, kde se v ženských bere ta neustálá potřeba nás vychovávat. To má za to! Kdyby mě viděla, jak čerstvě voholenej sedím na náměstí, cpu se slanýma rohlíkama, mlíkem přímo z krabice a čumím na studentky v minisukních … „No, Karle, to nemyslíš vážně? Můžeš mi nějak rozumně vysvětlit…? No to ses posral!“ Zajímalo by mě, kterou ze svých oblíbených frází by použila.
Dělalo se nádherně, luxusně a já měl litoměřické náměstí vždycky rád, takže jsem si sedl na jednu ze zahrádek, dal si preso, natáhl si nohy, zapálil si čvaňho a pokračoval v celodenní siestě.
No, v jedenáct mě to přestalo bavit, tak jsem si pobalil a vyrazil do Hlinný. Tam podle mě musela bejt ta chata, ve který jsem s holkama tenkrát přespal. Za Liťákem jsem ledabyle zvednul palec a kupodivu mi zastavilo hned první auto. Jenže to byl taxík, tak jsem na něj mával, ať jede dál.
„Já nejedu pracovně, dělej, nasedej,“ křikl na mě z okýnka a popovez mě ty tři kilometry.
Prochodil jsem Hlinnou sem a tam, ale zase mi žádnej barák povědomej nebyl. Nebyla mi vlastně povědomá celá ta vesnice. Pak mi došlo, že jsme tenkrát museli dojít blíž k Varhošti, tak jsem se přepravil po silnici dál. A když jsem se blížil k prvním barákům, bylo to jako déjà vu. Spočítal jsem si, že jsem tady nebyl minimálně 32 let, ale přesto jsem cítil, že mi je to místo důvěrně známý.
Sešel jsem po cestičce vlevo a skutečně se objevil u domu, u kterýho nebylo jasný, jestli se jedná o rekreačku, nebo o normálně obejvaný dům. Hlavně z něj nebylo moc vidět, majitel si zřejmě dost střežil soukromí. Trochu mě tím sral, páč jsem chtěl zahlédnout víc a být si jistej. A hlavně nasát atmosféru doby. Na tý diskotéce bylo vůbec nějak moc holek a já se dost nezvykle odvázal. Jinak jsem disko typ nebyl, ale tam jsem brejkoval jak magor. Asi jsem byl dobře zmatlanej. A myslím, že platily holky, tak proč si nepřihnout. Když začaly řešit, kam půjdeme spát, napadlo jednu, že dojdeme až sem, tak jsme koupili láhev Sklepmistra a vyrazili. Cestou dvousmyslný hlášky, ale rozhodně jsem se necejtil na to, že je přefiknu obě. Asi jsem se necejtil ani na to, že přefiknu jednu. Vždycky jsem víc kecal než prcal. Obzvlášť, když se přiznaly, že jsou panny. To už se mi do nějakých experimentů fakt nechtělo.
V noci jsem to asi zalomil, než přišly z koupelny. Pozdějc jsem se scházel jen s jednou a vždycky mimo Liťák. Fotr by asi ze mě neměl radost, ale to už jenom spekuluju. Moc si ji nepamatuju, daleko jsme se spolu nedostali. A jestli jsem byl vždycky tak šikovnej, jako v tom ořechovým háji, nedivím se, že to vzdala.
„Hledáte někoho?“ Lekl jsem se, až jsem nadskočil. Stařík za mnou držel v ruce hrábě a tvářil se jak husita před útokem.
„Nikoho konkrétního. Kdysi jsem v tomhle domě přespal,“ pokusil jsem se mu říct okleštěnou pravdu.
Zatvářil se ještě víc podezřívavě.
„Myslím jako legálně.“
To jsem tomu nasadil korunu.
„Já se o ten barák starám, tak bych o tom něco věděl.“
„Je to přes třicet let. Vzala mě sem jedna kámoška, když jsem byl mladej a ona mladá.“
„Paní Burešová?“
„Já už si nepamatuju, jak se jmenovala příjmením. Jak je křestním?“
„Simona.“
„Tak to určitě nebude ona. Mě sem kdysi vzala nějaká Iva nebo Ivana. Aspoň myslím.“
„Tak to jste tady byl ještě za Karásků.“
„No jo, Karásková se jmenovala,“ zajásal jsem.
„To muselo bejt někdy na začátku osmdesátých let. Karásek byl kovanej soudruh. A pak najednou zdrhnul i s rodinou za kopečky. Měli v Liťáku pěknej barák a soudruzi ho stihli zkonfiskovat dvakrát za dvacet let,“ škodolibě se usmál. „Ale tuhle haciendu se jim podařilo po revoluci dostat zpátky, jenže mladá ji hned prodala Burešovům, vůbec nikdy tady nebyla. Aspoň o tom nevím.“
„A nevíte, kde bydlí, co dělá?“
„Kde, to vůbec ne. Snad je stále v Německu, někde u Hamburku. Dělá něco jako sociální věci, asistentku nebo tak něco.“
„Hmm,“ povzdychl jsem si. Do Hamburku se teda nechystám.
Ještě jednou jsem kouknul přes plot, rozloučil se a vyškrábal se k odpočívadlu před odbočkou na Varhošť.
„Dobrý den, můžete nějak prokázat svou totožnost?“ Otočil jsem se v okamžiku, kdy se ke mně doploužilo policejní auto. Z otevřenýho okýnka na mě přísně hleděl o více než generaci mladší příslušník.
Dvacátý díl je zde.
Dvacátý první díl je zde.
Dvacátý druhý díl je zde.
Dvacátý třetí díl je zde.
Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.